Věděli jsme to, ale nechtěli jsme to vyslovit nahlas! Přibližně takto vypadala první reakce staronového maďarského premiéra Viktora Orbána a jeho strany Fidesz na drtivé vítězství v nedělních parlamentních volbách. Stalo se navzdory vysoké volební účastí, od níž si Orbánovi odpůrci slibovali odsání potřebných hlasů. Tušili jsme to, mohou se nyní chytat za hlavu evropští politici, jimž dělá Orbán už roky vrásky na čele. Od té doby usilovně pracuje na autokratické podobě členské země, která razí vlastní svéráznou cestu bez ohledu na přání většiny. Přesněji řečeno na přání té části Evropy, která ještě bazíruje na staromilských pojmech jako je právní stát, demokratické hodnoty nebo přívětivá imigrační politika. Varovných předpovědí o tom, že se v Budapešti rozhoduje o budoucnosti Evropy, bylo před víkendem dostatek. Pravdou je, že Orbánovo čtvrté funkční období a jeho třetí ústavní většina přichází ve vyhrocených časech – a Brusel bude muset tuto realitu akceptovat.
Pokračovat bude takzvaný proces orbanizace, na národní stejně jako na unijní úrovni. 133 křesel ze 199 dává premiérovi relativně volnou ruku, pokud jde o další změny ústavy. Orbám má rád vítězství a ještě raději příležitost, jak ho dát svým kritikům „sežrat”. Má to co do činění s určitým komplexem méněcennosti, jímž trpí Maďarsko do doby Habsburků. Pocit permanentního útlaku vyústil v protržení želené opony, jež nastalo právě u Maďarů. Pocit jisté podřízenosti přesto zůstal, a Orbán s ním umí perfektně žonglovat. V duchu hesla „My se nedáme, byť proti všem!”. Proti bruselským diktátům, jak se tvrdívá v euroskeptických zemích včetně Česka. Proti tisícům běženců, kteří přicházejí z arabského světa. Proti německé kancléřce, která otevřela hranice a dopustila ohrožení křesťanství. Proti přesvědčení, že s Ruskem je třeba jednat na rovinu, ne si s ním zadat.
