Komentář: Výsměch obětem komunismu? Zeman jmenuje vládu s podporou KSČM v den popravy Horákové

Na středu připadá Den památky obětí komunistického režimu. Bude to osmašedesát let od popravy Milady Horákové. Výkon trestu byl proveden 27. června 1950 na nádvoří věznice Státního soudu v Praze. V 5:32 převzal popravčí mistr Miladu Horákovou, svůj výkon oznámil v 5:38, lékař potvrdil smrt v 5:43. V roce 1990 byly publikovány dopisy Milady Horákové z Pankrácké věznice adresované jejím nejbližším: otci, dceři, sestře a dalším. A protože se prezident Miloš Zeman rozhodl – což bude jen stěží náhoda – ve stejný den jmenovat vládu, která se vůbec jako první po roce 1989 bude opírat o hlasy komunistů, dopisy jsem si po čase otevřel.

Možná by tak měl učinit i Miloš Zeman s Andrejem Babišem. Načasování vzniku vlády totiž skutečně nelze číst jinak, než jako výsměch a pohrdání oběťmi komunistického panství. A to jsem ten poslední, kdo by tady strašil návratem před rok 1989. Avšak politika má i svou symbolickou rovinu. Je zásadní. Stejně jako odkaz těch, kteří se postavili na rozdíl od dnešních horlivých bojovníků proti komunistům jejich zvůli v čase, kdy nedávali všanc pouze svou čest, ale také svobodu, a jak svědčí osud Milady Horákové a dalších, také životy. Právě jejich památku nyní Zeman s Babišem pošlapávají. Je to neomluvitelné.

„Moji nejmilejší, ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. – Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já,“ píše Horáková v posledním dopise příbuzným. Dokončuje ho někdy okolo půl třetí ráno, jen několik hodin předtím, než vydechla naposledy. Je to strašné čtení.

„Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou,“ pokračuje Horáková, „někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti.“

O několik řádků níže své bližní ubezpečuje, že je se svým osudem smířená. „Jsem úplně klidná a připravená.“ Svěřuje se, že u ní byl farář a prý ho prosila, aby svou pomoc věnoval i jim, svým pozůstalým. A pokračuje: „Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! Jste taková krásná trojice. Dědeček přijde časem také o svou bolest – buďte s ním! Maminka Horáková se opře o svou víru. Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. – Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně.“

sinfin.digital