Úpadek naší politiky lze ilustrovat na bezpočtu fenoménů. Jedním z nich může být něco politice tak vzdálené, jako dnešní koncert legendárních Rolling Stones v Praze. Umíte si představit, že by kdysi rozervané členy kapely, na jejíž historii nepoutá jen skvělá muzika, ale také drogové nebo sexuální skandály, přijal na Hradě prezident Miloš Zeman? Anebo obráceně: je vůbec myslitelné, aby Mick Jagger a spol. o podobné návštěvě uvažovali? Přestože lze na obě otázky bez mrknutí oka odpovědět záporně, byly časy, kdy tomu bylo přesně obráceně. Ostatně Václav Havel měl svým kulturním a intelektuálním zázemím nepoměrně blíž právě k alternativnímu rocku než k oběma svým nástupcům na Hradě.
Člověk aby se bránil nostalgii. Rolling Stones tady hráli poprvé v létě roku 1990, jen dva měsíce po prvních polistopadových svobodných volbách. Na Hradě tehdy seděl Havel, existovalo Československo, předsedou české vlády byl Petr Pithart, kromě něj v ní seděli také Milan Uhde, Jaroslav Šabata nebo Bedřich Moldan. Porovnejte schválně tyto osobnosti s ministry současnými. Skoro to ani nejde. Podobně se to má s ruchem na pražském Hradě. V těchto zašlých časech tam totiž nejezdili jen Stouni, ale taky třeba Frank Zappa nebo Lou Reed a další. A dneska?
Dneska jako bychom se vraceli spíš kamsi před listopad 1989. Aspoň pokud jde o vztah politiky a kultury. Hudba se děje zase tam, kam – aspoň u nás dlouhé roky – patřila. Sice ne v undergroundu, ale kdesi daleko od politiky, možná občas dokonce vědomě v opozici vůči ní, zcela jistě. Skoro jako za Husáka. Samozřejmě, jako tehdy i dneska existují výjimky: třeba Kryštof se nechali koupit Babišem. A hradní pán vyznamenává pouze své věrné podporovatele. Bez ohledu na jejich dílo. Metály se tak na výročí vzniku Československa rozdávají takovým velikánům české kultury, jakým je třeba Zdeněk Troška nebo Daniel Hůlka.
