Pískání na Babiše, pokřik na Zemana. Co když je slušné se někdy ozvat? Komentář V. Dostála

Stejně jako musí Andrej Babiš počítat s tím, že se na něj bude pískat, dobrých důvodů pro to existuje bezpočet, musí být také prezident Miloš Zeman připraven na projevy znechucení a odporu. Navíc by si už mohli zvyknout, žijeme v demokracii a k té projevy nesouhlasu patří. Třeba i na pietní akci nebo při včerejším zahájení školního roku, kdy někteří z rodičů na jedné z pražských základních škol dali najevo nesouhlas s přítomností prezidenta. Babiš a Zeman si navíc servítky nikdy nebrali a nemůžou tudíž očekávat, že se s nimi bude zacházet v rukavičkách.

Je absurdní, pokud se mluvčí prezidenta dožaduje po jiných slušného vychování. Protože pokud bychom hledali způsob, jak co nejstručněji charakterizovat naši hlavu státu, nejspíš bychom se dopracovali k něčemu na způsob, že jde o stárnoucího mstivého člověka, který má stále viditelnější problémy s citem pro míru. A slušné vychování, to snad neměl nikdy. Libuje si ve svém hulvátství, vždy rád provokoval, pro urážky a zesměšňování svých oponentů taky nejde daleko. Namísto věcného dialogu dává přednost nálepkování a demagogii. Premiér to má podobně: je mužem bez skrupulí, kromě vysokého pracovního nasazení ho zvýhodňuje především fakt, že si dovolí prakticky cokoli.

Kde jiný cukne, tam Babiš přitlačí na pilu. Je schopen překrucovat, popřít sám sebe, útočit na okolí. Nezná stud, není hodnotově ukotven. Tudíž se nezdržuje třeba otázkou, zda je konzistentní. Účel u něj světí prostředky. Dokonale se to projevilo při pietě k výročí srpna 1968. Mluvil o hodnotách, kterými se prakticky nikdy neřídil. Zmínil perzekuci, která se ho za normalizace nedotkla, hovořil o obětech, aniž by tehdy cokoli obětoval.

Zeman se vyhýbá veřejnosti. Cesty do krajů po volbách omezil, místo piety pálil trenýrky

sinfin.digital