Ústavní soud: „Někdy je zcela v pořádku, když lékař nemocného neléčí.“

Anna Paulíny

Ústavní soud se v jednom ze svých posledních nálezů zabýval ústavní stížností lékaře, který byl obviněn z neposkytnutí pomoci své matce, ačkoliv mu to podle obecných soudů ukládal zákon o zdravotnických službách.  I když soudci těchto soudů uznali, že lékařova matka mohla otevřeně odmítat péči svého syna, popřípadě se dokonce ani nemusela chtít léčit, nebyl to podle nich důvod k tomu, aby byla ponechána bez poskytnutí pomoci. Kauza je o to zajímavější, že pacientka byla po zásahu jiného lékaře převezena rychlou záchrannou službou do nemocnice, kde později zemřela na hnisavý zápal plic.

Názor Ústavního soudu je jasný: lékař se musí řídit svobodnou vůlí pacienta. Může nemocné k léčbě přesvědčovat, ale nesmí je nutit. Pokud svéprávný člověk ze své vůle léčbu odmítne, pak nejen lékař, ale i veškerý zdravotnický personál, musí jeho přání respektovat, i když s ním vnitřně nemusí souhlasit. V takovém případě se nejedná o trestný čin neposkytnutí pomoci.

Zákon respektuje možnost volby pacienta rozhodnout se, jak chce nakládat se svým zdravím a lékař se tím musí řídit. Pacient není, a neměl by být, pouze jakýmsi anonymním souborem příznaků. Je to především člověk, kterému má lékař poskytnout odborné informace tak, aby si tento jedinec mohl sám určit, jak chce, aby se v jeho případě dále postupovalo.

Nový zákon: Nezaměstnaní si dávky odpracují, jinak o část přijdou

sinfin.digital