Vysvětlit a přiblížit dnešním dětem zvěrstva komunismu může být někdy obtížné. „Nevěř nikomu, komu je nad třicet,“ tvrdil John Lennon, a proto vyprávění dědečků z uranových lágrů a babiček, které nemohly sehnat toaleťák, zní mladým uším jako sci-fi. Loni se ovšem na pultech českých knihkupectví objevila publikace, jejíž název sliboval vysvětlit polopatě rudou ideologii i těm nejmladším. Komunismus (nejen) pro děti aneb jak vše bude jednou jinak ovšem nenabízí citlivé shrnutí normalizačních praktik, jako třídní nenávist a práskání sousedů. Kniha vypráví dětem pohádku o tom, jak bude na světě zase dobře, až se komunismus vrátí.
„Komunismus je společnost, která odstraní všechny neduhy, jimiž trpí lidé v dnešní společnosti – kapitalismu,“ začíná německá spisovatelka Bini Adamczaková svoji ilustrovanou knihu o „lepších zítřcích“. V Komunismu (nejen) pro děti se věnuje popisu současné společnosti a jejich chyb, které by se daly vyléčit zavedením ideálního komunismu, což se dle autorky zatím nepodařilo. Právě důvod, že dosavadní formy komunismu nebyly tím pravým komunismem, zřejmě vedl autorku i k tomu, že historii tohoto zřízení a „pokusům“ o jeho zavedení se ve svojí knize nevěnovala ani slovem.
„Komunismus nikdy neexistoval“… a v hromadném hrobě v Ďáblicích se nikdo neotáčí
„Protože v historii lidstva ještě nikdy reálný komunismus neexistoval, tak si nikdo neumí přesně představit, jak vlastně komunismus vypadá,“ píše ve své genderově nevyvážené pohádce, kde vystupují pouze ženy, autorka. Předpokládám, že o tom, jak komunismus vypadá, by se mohli poměrně rozhovořit političtí vězni, lidé, kteří nesměli studovat a nebo i děti, kterým je kniha určena. Některé leží například na Ďáblickém hřbitově na dětském pohřebišti, kam je bez obřadu pohodili věznitelé jejich matek, kteří sami sebe za komunisty označovali.
