KOMENTÁŘ ADAMA KOTRBATÉHO | V březnových prezidentských volbách na Slovensku by se mohlo utkat 15 lidí – ti všichni splnili podmínky pro kandidaturu. Největší popularitě se aktuálně těší místopředseda Evropské komise Maroš Šefčovič, pozornost ale už teď poutá taky úsilí extremisty Mariana Kotleby. Proti němu se ještě loni na podzim slovenští politici a umírněnější voliči spojovali, aby jej porazili v krajských volbách. O pár měsíců později je všechno jinak. Když Kotleba tento týden oznámil, že bude kandidovat, velká část Slovenska si to přebrala div ne jako nástup spasitele.
Předchozí věta je do značné míry nadsázkou, není však ironická. Kotleba se skutečně stal „nadějí“ prozápadně smýšlejících slovenských voličů. Ne snad, že by bývalého župana s neofašistickými postoji přímo volili. Tak špatně na tom Slovensko ještě není. Kotleba ale může snížit šance jiného prezidentského kandidáta – Štefana Harabina.
Jestliže Kotleba je na první pohled průhledný stoupenec neofašismu, který neváhá zřizovat polovojenské oddíly, rasisticky útočit na menšiny a oslavovat válečný Slovenský štát, Harabin působí serióznějším dojmem. Pro srovnání: Mezi Kotlebou a Harabinem je zhruba takový rozdíl – ne-li ještě větší – jako mezi Tomášem Vandasem z Dělnické strany sociální spravedlnosti a Tomiem Okamurou.
Srovnání Harabina s Okamurou je přitom na místě. Když se začtete do stručného programu, který má slovenský prezidentský kandidát na svém webu, uvidíte pasáže jak vystřižené z programu SPD. Harabin útočí na média, odmítá tradiční politické strany nebo podporuje italského ministra vnitra Mattea Salviniho a maďarského premiéra Viktora Orbána v jejich boji proti migrantům.
