Kechlibar: Příliš ekologického dobra nás může zadusit

Marian Kechlibar

KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA | V osmdesátých letech jsem jako dítě žil v Ostravě a chvílemi se tam nedalo dýchat. Těžký průmysl, povýšený na jeden z pilířů reálného socialismu, si s životním prostředím hlavu nelámal. Když přišla inverze, utopilo se město ve čpavém sirném smradu, který provázely podtóny připomínající hořící pneumatiky. Prachu na trávě leželo tolik, že pokud jste na ni vešli, mohly za vámi zůstávat lehce, ale přeci jen viditelné stopy.

Ani školy v přírodě, odbývající se většinou v nedalekých Beskydech, nedokázaly spravit zdraví nejmladší generace, která neustále trpěla angínami, záněty průdušek a náběhem na astma. A stejně na tom byla i voda: to, co přitékalo řekou Ostravicí od Frýdku-Místku a Paskova, nevypadalo vůbec jako H2O, spíš jako dehet s hustou průmyslovou pěnou na povrchu. Pokud jste tam chtěli vidět rybu, museli jste si donést vlastní, nejlépe plastikovou.

Vzhledem k téhle osobní historii si teď připadám trochu perplex, že zrovna já musím napsat následující slova: s ochranou životního prostředí se to dá přehnat. Jako s čímkoliv. A Evropa se k této hranici rychle blíží.

Poměry se už dávno změnily. Rybolov na Ostravici můžete provozovat třeba v samotném centru pod Sýkorovým mostem a máte slušnou šanci chytit i pstruha. Inverze nezmizely, ale skoro polovina škodlivin se na Ostravsko šíří ze sousedních polských regionů. A čím dál výraznější roli v jejich vzniku hrají „malé místní zdroje“, jinými slovy: kotle na uhlí, jimiž si topí majitelé domků. Podaří-li se je postupně vyměnit za jiné technologie, třeba plynové topení, můžeme čekat další zlepšení.

Musíme podporovat plyn, abychom pomohli automobilovému průmyslu. Komentář Lenky Kovačovské

sinfin.digital