Kovář: Šok z úspěchu populistů v eurovolbách může být pro EU kýženým budíčkem

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Ve dnech 23. až 26. května bude Evropská unie svědkem nenápadného politického dramatu. Právě v těchto dnech se budou v osmadvaceti členských zemích včetně Velké Británie konat volby do Evropského parlamentu, v pořadí deváté od prvních přímých voleb v roce 1979. Vezmeme-li v potaz, že unii fakticky vzato neřídí štrasburský parlament, ani bruselská komise, nýbrž šéfové vlád, zejména v Berlíně a v Paříži, nezdá se, že by šlo až o tak mnoho. Ve skutečnosti se ale ve volbách do EP ještě nikdy nehrálo o tolik a snad ještě nikdy nebyly výsledky očekávány s takovým napětím. Nemalý počet voličů, přesvědčených o tom, že jednotná Evropa potřebuje naléhavě impuls k reformě či k důležitým změnám – na tom, jak to nazveme, zase až tolik nezáleží –, ho totiž vidí v potenciálním úspěchu politických stran a hnutí, které lídři EU označují jako „populistické“ či „extrémistické“, a tedy jako její největší hrozbu.

Letošní evropské volby jsou významné hned z několika důvodů. Předně se jedná o první eurovolby po migrační krizi z let 2015 a 2016, která otřásla důvěrou mnoha lidí ve schopnost vlád některých evropských zemí chránit své území před „vpádem“ částí populace nevítaných uprchlíků. Za druhé jde o první eurovolby po teroristických atentátech, které za sebou zanechaly stovky mrtvých a které byly a jsou některými politiky a částí veřejnosti dávány do přímé souvislosti s muslimskými migranty.

Kromě toho jsou to první eurovolby po propadu křesťanských demokratů kancléřky Angely Merkelové, nejvlivnější evropské političky, v německých parlamentních volbách (vítězství, utrpěné navzdory nejhoršímu výsledku CDU-CSU od vzniku SRN v roce 1949), po nástupu Emmanuela Macrona k moci ve Francii, po vítězství populistů ve volbách v Itálii a po triumfu stoupenců odchodu Británie z Evropské unie (brexit).

Deváté přímé volby do EP se navíc budou konat v době, kdy italský ministr vnitra Matteo Salvini vyzývá ke vzniku nové politické platformy, jakési „antiimigrační osy EU“, jejímiž členy by kromě jeho Ligy mohly být francouzské Národní sdružení Marine Le Penové, nizozemská Strana pro svobodu Geerta Wilderse, Svobodná strana Rakouska Heinze Christiana Stracha, Alternativa pro Německo, britská Evropa svobody a přímé demokracie, strana Fidesz-MPS maďarského premiéra Viktora Orbána a další strany a hnutí podobného typu. Cílem seskupení by podle Salviniho mělo být nejen vytvoření silné politické frakce ve Štrasburku, nýbrž přímo „vítězství, umožňující změnit Evropu.“

Evropa je zkrátka rozpolcená. Zatímco část voličů, podle některých průzkumů až čtvrtina těch, kteří jsou ochotni jít k volbám, spatřuje v Salvinim, Le Penové či Orbánovi jediné možné spasitele kontinentu, druhá, větší část je vnímá jako nacionalistické hrobaře jednotné Evropy, či dokonce hlasatele (proto)fašistických názorů, snažící se zničit základy naší demokracie a dosavadní mírové a prosperující existence.

Jak tomu ve skutečnosti a o co všechno se v nadcházejících volbách, konkrétně, hraje? Předně jde o to, zda se potvrdí trend z posledních let, kdy výše zmíněná politická seskupení v zásadě neustále posilovala, anebo dojde ke zvratu a k návratu voličů k mainstreamovým stranám. Důležitá bude rovněž volební účast, která od roku 1979 soustavně klesá. Další propad, nemluvě o propadu pod „magických“ 40 %, by mohl vyvolat otázku, zda „Brusel“ a „Štrasburk“ nepostrádají legitimitu k tomu, aby rozhodovaly o budoucnosti kontinentu.

Stranou nelze ponechat ani (celo)světový kontext – v řadě ohledů nevyzpytatelné trumpovské Spojené státy americké, aktivní putinovské Rusko a sebevědomou Čínu, o dalších velkých zemích nemluvě, jejichž ambicím a konkurenci Evropa čelí a bude muset čelit i nadále. Připočteme-li k tomu všemu stále menší schopnost vůdců EU přesvědčit obyvatele členských států o tom, že mají dostatečně přitažlivou vizi budoucnosti, dostatečně srozumitelnou představu o své, respektive naší další existenci, je jasné, že se v nadcházejících volbách hraje o mnoho.

sinfin.digital