Kovář: Rapsodie v oranžové aneb Je tu čas Roland Garros, druhého grandslamového turnaje roku

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Každý rok, každé jaro je to, už od roku 1891, s výjimkou dvou světových válek, stejné. Ať je ošklivo nebo hezky, ať ekonomika strádá anebo se jí daří, ať je politická situace v zemi klidná či napjatá, celá Paříž se na přelomu května a června oblékne do oranžové barvy, která jí, nutno říci, mimořádně sluší, a vyrazí na tenis. Také letos jsme právě tento víkend uprostřed čtrnácti dnů, kdy se ve městě nad Seinou nostalgicky vzpomíná na legendárního pilota z první světové války, po němž se jmenuje tenisový areál ve čtvrti Autie, na bývalé mužské vítěze i ženské vítězky slavného turnaje, uprostřed čtrnácti dnů, kdy všichni Pařížané i turisté s napětím přihlížejí velkým triumfům a krutým porážkám na pomalé antuce, popíjejí přitom šumivé šampaňské a fascinovaně sledují dechberoucí módní přehlídku na kurtech i v hledišti. Jsme právě uprostřed druhého grandslamového turnaje roku, jsme v čase, kdy se hraje Roland Garros. 

Co všechno tenhle tenisový turnaj pro Pařížany, pro Francouze a pro všechny tenisové nadšence znamená? Začněme pohledem do historie, jak jinak. Vůbec poprvé se dnešní French Open hrálo v již zmíněném roce 1891 jako Championnat de France, a sice v Racing Clubu de France v Bouloňském (či Boulogneském) lesíku na západě Paříže. Turnaje se tehdy směli účastnit pouze borci, registrovaní ve francouzských tenisových klubech; ani tak ale nevyhrál Francouz, nýbrž Brit H. Briggs (jehož vlastní jméno není známo). Alespoň první ženskou vítězkou se o šest let později, v roce 1897, stala domácí Adine Massonová, která tu dominovala i v následujících dvou letech. Turnaj byl už tehdy oblíbený, jak úžasná budoucnost ho čeká, nicméně nikdo netušil.

Kovář: Konec legendy. S Laudou mizí éra skutečných mužů

sinfin.digital