Kovář: Národní trauma po jednaosmdesáti letech aneb Pět poučení z Mnichovské dohody

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Jen málo událostí z našich moderních dějin budí i po letech takové emoce jako Mnichovská dohoda, kterou na konci září 1938 podepsali v hlavním městě Bavorska vůdce nacistické Třetí říše Adolf Hitler, šéf italských fašistů Benito Mussolini, britský premiér Neville Chamberlain a francouzský ministerský předseda Édouard Daladier. Není se co divit; důsledky byly vpravdě osudové: Rozbití prvorepublikového Československa, jež v mnoha ohledech ztělesňovalo versailleský mírový systém vzniklý po první světové válce, a obsazení pohraničí německou armádou. Vznik tzv. druhé, dlouhodobě života neschopné republiky, s tím související posílení hitlerovského Německa a potvrzení vůdcova přesvědčení, že západní demokracie jsou slabé a skrz naskrz prohnilé, takže si může dovolit cokoli.

Mnichovská dohoda nespadla tak říkajíc „z nebe“, ale byla logickým vyústěním evropského vývoje v dramatických třicátých letech, tj.v době velké hospodářské krize a jejích ekonomických a sociálních důsledků včetně nástupu Hitlera k moci a jeho rozpínavé, agresivní politiky, směřující jednoznačně k nové světové válce. V neposlední řadě se projevila už zmíněná slabost obou západních mocností – Velké Británie a Francie. Jejich politika appeasementu (tj. ustupování agresorovi či usmiřování) daná touhou nedopustit „za žádnou cenu“ opakování válečných hrůz z let 1914–1918, vírou, že se lze konfliktu „uspokojením“ Hitlerových požadavků přece jen vyhnout, a rovněž zoufalou nepřipraveností na válku navzdory nesčetným iluzím o efektivitě fatálně selhala.

Především Češi (méně již Slováci) si od té doby kladou otázku, na niž lze při nejlepší vůli jenom stěží jednoznačně odpovědět, a sice zda tehdejší československá vláda, na prvním místě prezident Edvard Beneš (1884–1948), mohla a měla na přelomu září a října osudového osmatřicátého roku reagovat na podpis Mnichovské dohody jinak než pokorným odevzdáním republiky vybudované na Masarykových „ideálech humanitních“, na principech demokratického vládnutí a na nezpochybnitelném odhodlání velké většiny obyvatel bránit ji.

Jedna strana, pokud vše s ohledem na rozsah tohoto textu zjednoduším, má za to, že se prezident zachoval zbaběle, že jsme se měli bez ohledu na téměř jistou porážku ve válce s Německem a na předpokládané vysoké oběti bránit, že ostudná kapitulace zlomila páteř a charakter národa, což se projevilo, viděno v delším časovém výhledu, mimo jiné v neschopnosti vzdorovat v roce 1948 nástupu komunistů a v roce 1968 invazi vojsk Varšavské smlouvy (na rozdíl, například, od Maďarů a jejich statečné obrany před Sověty v roce 1956).

sinfin.digital