KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Za necelý měsíc, 17. listopadu 2019, uplyne třicet let ode dne, kdy se v naší zemi začal fakticky hroutit – podobně jako v ostatních zemích tzv. sovětského či východního bloku – komunismus. K této pro většinu obyvatel nečekané, dramatické změně došlo jak v důsledku zjevného úpadku československého komunistického režimu, v jehož smysluplnost a úspěšnou budoucnost už nevěřili, až na výjimky, ani jeho samotní vůdci, tak v důsledku mezinárodněpolitického vývoje, tj. především stále zřejmějšího (nejen) ekonomického kolapsu Sovětského svazu, ponuré „říše zla“, jak jej nazval americký prezident Ronald Reagan. K osobnostem, které k pádu komunismu významně přispěly, patřil podle většiny současníků i historiků rovněž papež Jan Pavel II., od jehož nástupu na svatý stolec uplynulo v těchto dnech jednačtyřicet let.
Jan Pavel II., vlastním jménem Karol Józef Wojtyła, první a zatím poslední slovanský papež, se od většiny svých předchůdců výrazně odlišoval, a totéž bude pravděpodobně platit, i pokud jde o jeho nástupce. Jedna z několika významných příčin této odlišnosti spočívala v tom, že pocházel z východní Evropy (stejně jako hraje důležitou roli argentinský, respektive latinskoamerický původ současného svatého otce Františka). Zkušenosti z druhé světové války (kdy, mimo jiné, ztratil otce, ukrýval přítele z mládí a jeho ženu před okupanty a sám musel čelit pronásledování ze strany Němců), během níž vstoupil do krakovského semináře rektora Jana Piwowarczyka, čímž započala jeho duchovní dráha, a především z doby komunismu, byly vpravdě formativní.
