GLOSA PETRA HOLCE | Politici se po náhlém pondělním úmrtí předsedy Senátu a dlouholetého starosty Teplic Jaroslava Kubery trumfují v tom, kdo ho měl radši. Jako obvykle. Pieta samozřejmě ke smrti patří, návrh senátorů vyhlásit státní smutek ale zavání kýčem. Ironií je, že by se jejich nápadu nejvíc vysmál sám Kubera, který právě kýč nesnášel. Uměl být brutálně upřímný a „pachatele“ takových situací nešetřil.
A je jedno, jestli šlo o „dobrosery“, jak dobrácky říkal všem „pachatelům dobra“, nebo různé aktivisty, kteří tak rádi ukrajují naše individuální svobody. Navíc Kubera – a to nepíšu nijak neuctivě – nebyl žádný státník, k nimž u nás státní smutek tradičně patří. Drželi jsme ho jen za exprezidenta Václava Havla, jehož státní pohřeb se mimochodem zvrhl v takový kýč, že se z toho velký ironik života musí dodnes otáčet v hrobě. A za Karla Gotta, ale ten byl bůh.
