KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V posledních dvou týdnech prakticky nebylo možné nezaznamenat zprávy o překotném útěku prince Harryho, celým jménem Henryho Charlese Alberta Davida, a jeho ženy Meghan (před sňatkem Markleové), vévody a vévodkyně ze Sussexu, z britské královské rodiny do soukromí, které hodlají nalézt, jak se zdá, až ve vzdálené Kanadě. Mediální smršť, již rozpoutalo nečekané Harryho oznámení na sociálních sítích, vyvolalo spoustu otázek nejen ohledně budoucnosti slavného páru, ale i o budoucnosti britské monarchie a, v neposlední řadě, o smysluplnosti monarchií vůbec.
Spojené království Velké Británie a Severního Irska (jak zní dnešní oficiální název státu), je starobylá instituce, existující pro většinu lidí tak říkajíc „od nepaměti“. Ve své moderní podobě (parlamentní monarchie), kdy panovníci nerozhodují o domácí ani zahraniční politice, funguje od přelomu 18. a 19. století. Zcela neodmyslitelně patří k historii i současnosti země, k její kultuře a k identitě jejích obyvatel. Navzdory nesčetným turbulencím a problémům, kterým musela čelit, přežila „ve zdraví“ dodnes a jen málokdo pochybuje o tom, že se na tom v blízkém i delším časovém výhledu něco změní.
Současná královna Alžběta II. (*1926), jež nastoupila na trůn po smrti svého otce Jiřího VI. v roce 1952 (v následujícím roce byla slavnostně korunována ve Westminsterském opatství) a jež stojí formálně v čele státu, tak „vládne“ bezmála osmašedesát let, díky čemuž se sama o sobě stala živou(cí) institucí. Právě ona pro většinu obyvatel ostrovního státu, kteří v životě nepoznali žádného jiného panovníka, představuje a symbolizuje monarchii. Tato skutečnost vytváří mezi „národem“ a královnou velmi silné pouto, dokonce bez ohledu na to, zda a jak moc si je lidé připouštějí či nikoli.
