KOMENTÁŘ JANA KLUSÁČKA | Tento týden se Českou republikou přelila vlna rouškování. Pod heslem „Roušky všem“ se nošení (ale i domácí šití a distribuce) roušek zakrývajících ústa a nos stalo postupně nejen právní povinností, ale i povinností společenskou vynucovanou nezřídka ošklivými pohledy i zvýšeným hlasem. Domácí výroba roušek je pěkným příkladem české schopnosti improvizovat a vzájemně si pomáhat tváří v tvář drastickému selhání vlády. Nesmíme přitom ovšem zapomínat, že kdyby dostatek roušek a respirátorů pro všechny vláda dávno zajistila, nařídila jejich nošení a nastavila systém masivního testování, mohla být pandemie dávno pod kontrolou, a to za cenu minimálních zásahů do běžného života společnosti.
Místo toho se ovšem vládní představitelé předhánějí, kdo přijde s drsnějším omezením a dá tak najevo, že právě on je ten kompetentní politik silné ruky, který bojuje s koronavirem jako sv. Jiří s drakem. Naposledy se takto „předvedl“ náměstek ministra zdravotnictví profesor Prymula, který začal přemítat o úplném zákazu vycházení, aniž by ovšem specifikoval, jak si takové opatření představuje.
Vzhledem k tomu, že v symbolické podobě platí plošná karanténa již dnes, můžeme se jen dohadovat, jak by v praxi další zpřísnění vypadalo. Předpokládám ovšem, že v nejlepší tradici české státní správy půjde o brutálně byrokratické opatření, které se opře v první řadě o udavače (pane esenbák, Máňa ze sousedního vchodu šla do obchodu podruhé, i když máme povoleno chodit jen jednou denně) a přes přetížení příslušníků Policie ČR bude prakticky nevymahatelné.
