KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Nevídaná mobilizace mnoha vlád západních zemí v posledních týdnech tváří v tvář sanitární krizi způsobené šířením nového koronaviru je pochopitelná a má vesměs masovou podporu obyvatelstva. Lidé příliš nežehrají, že nemohou chodit do hospod, že jsou zavřena divadla a sportoviště. Podřizují se poslušně pokynům nosit roušku přes nos a pusu a nestýkat se pokud možno s nikým. Tato nová zkušenost podtrhuje význam státu v dnešním světě 21. století a ochotu lidí ho respektovat, pokud jsou srozuměni s tím, čeho se má dosáhnout. V kontrastu k tomu stojí reakce lidí i vlád – mnohdy rozpačité, ba odmítavé – na požadavky reforem, kterými se má čelit klimatickým změnám na planetě.
„Člověk nepotřebuje být vědec na to, aby pochopil, co ten virus může způsobit,“ vysvětlovala na serveru Huffington Post Lise van Susterenová, psychiatrička ve Washingtonu. Lidé podle ní mají zkušenost s chřipkovými epidemiemi a dovedou si představit důsledky řádění viru. Ten je krom toho jasně identifikován jako původce tohoto bezprostředního zla. Klimatické změny je naopak podstatně obtížnější pochopit, natož z nich mít strach. Není nutně zcela jasné, kdo je způsobuje, a jejich důsledky nejsou na první pohled vidět. Každodenní zprávy o počtu obětí koronaviru, doplněné obrázky z nemocnic, vyvolávají silné emoce. Naopak je těžké někoho dojmout konstatováním, že podle vědeckých studií zabíjí znečištění vzduchu ročně na světě kolem sedmi milionů lidí. I když to tak je.
Tento rozpor se pak promítá v politické rovině. Většina politiků včetně těch českých vystupuje v roli ochránců a zachránců a oznamuje denně před kamerami více či méně naléhavá opatření, samozřejmě ve snaze uspět proti nákaze, ale také s očima upřenýma na průzkumy veřejného mínění a volební preference. Málokdo z nich je naopak ochoten nést kůži na trh kvůli budoucím úsporným či jiným nepopulárním krokům, které mají omezit uhlíkové a další emise a způsobit, aby příští generace na této planetě ještě vůbec mohly žít.
