Havlíček: Dočasné zákony nám nesvědčí. Jak u rozšíření pravomocí ministra zdravotnictví, tak jinde

Karel Havlíček

KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Pamatujete? Před dvěma měsíci, když byl koronavirus ještě mlád, ještě se nehřál v paprscích médií jako jediné téma zpráv, ještě nás snad ani tolik neotravoval, spíše jsme se ho báli a zároveň byli zvědaví? Když jsme objevovali roušky a vláda jezdila na letiště vítat první respirátory? Položil jsem tehdy v pátečním komentáři řečnickou otázku, co budeme dělat, až začnou z nebe padat trakaře. V odpověď jsem ani moc nedoufal, ale je tady, i když spíš taková horníčkovská (ptejte se, na co chcete, odpovíme vám, na co chceme my).

Nutno přiznat, že je to odpověď osvědčená, praxí prověřená. Postup je navíc jednoduchý: Především je třeba zůstat v klidu. Nehonit si triko. Počkat, až se něco stane. Když se něco stane (vždycky se nakonec něco stane), porozhlédněme se, jestli už na to máme zákon. Když ne, přijměme jej. Pokud ano, zvažme, jestli ten zákon říká to, co si myslíme, že by měl říkat. Aby to bylo po našem. Když ne, přijměme jiný zákon.

Podívejte: Kdyby se přivalila třeba sarančata, jsme z hlediska právního v podstatě namydlení. Úprava chybí. Řešení je jasné: počkat na prvních pár miliard sarančat a potom přijmout zákon.

Havlíček: Soudce Výborný rozhodovat měl. Jinak co Čech, to podjatý

sinfin.digital