Prvních sedm týdnů roku udělalo nepochybně radost řadě odborníků, kteří s jistou dávkou vtipu naléhavě doporučují, aby bylo vyhlášeno moratorium, které by zákonodárcům znemožnilo po nějakou dobu vydávat nové právní předpisy. Od volebního podzimu, který se stále ještě nestihl zhmotnit ve vládu s důvěrou, je se zákony (nepočítáme-li státní rozpočet) utrum. A možná je to jako s ledvinovou kolikou – když ji prožíváte, máte pocit, že nic horšího nelze absolvovat; když pomine a nevrací se, za čas se bolest v paměti vzdálí a přestává být tak zřetelná. Problém tím ale nezaniká. Až znovu propukne, bude to ještě krutější.
Domnívám se, že má dva základní parametry, které se dotýkají každého z nás.
Když je něčeho moc, je toho příliš
Prvním problémem je kvantita. Porovnáme-li například počty položek Sbírky zákonů, vyjde nám následující produktivita normotvůrců (zákonodárných sborů, vlád a ministerstev): zatímco v letech 1945–1949 bylo v průměru ročně přijato a zveřejněno 255 normativních aktů (a mezinárodních smluv), v následujících čtyřech desetiletích poklesl jejich roční průměr na 103 (1950–1959), 160 (1960–1969), 155 (1970–1979), resp. 162 (1980–1989).