Zdálo by se, že o právu máme přinejmenším v určitých ohledech docela jasno. V dnešním pojetí právního řádu sice často nevíme, jak rozumět tomu či onomu ustanovení, ale nějak si s tím poradíme – když ne sami, máme tu přece soud, a protože odedávna platí zásada iura novit curia (soud zná právo), lze se vždy někam obrátit. Jiná věc samozřejmě je, jestli mohou být všichni spokojeni.
To tedy rozhodně ne, řeknete si nejspíš. A budete mít naprostou pravdu. Když se dva přou a soud dá za pravdu jedné straně, bývá ta druhá spokojena jen zřídkakdy. Když soud udělí trest, výjimečně se stane, že ho potrestaný odmění vděkem za spravedlivou sankci: jednak rád trestán je snad jen masochista a flagelant, hlavně ale spravedlnost vidí každý ze svého úhlu pohledu.
Povšimněme si ale nových – či alespoň téměř nových – trendů, k nimž patří mimo jiné představa o tom, komu patří práva. Mimochodem: je velmi příznačné, že frekvence sesterské otázky – komu patří povinnosti – se sice zdánlivě nabízí jako samozřejmá, ale v soudobé společnosti má máloco v realitě k samozřejmosti tak daleko jako úvahy o povinnostech. Společnost zapomněla, že právo je párová disciplína, že bez odpovídající povinnosti právo neexistuje a z podstaty věci ani existovat nemůže.
