Byla to velká událost. Na ministerstvo zahraničních věcí dorazil text připravované dohody o přidružení mezi naší federací a Evropskými společenstvími, tzv. „Evropské dohody“. Jednání o něm probíhala v angličtině, proto přišel z Bruselu anglicky a bylo potřeba vyrobit českou verzi. Následně bylo nutné text odsouhlasit na vnitrostátní úrovni a definitivní znění připravit k ratifikaci. Většina našeho státního úřednictva cizí jazyky neovládala, a pokud ano, pak spíše ruštinu. Na vládní úrovni tvořili v tomto ohledu výjimku snad jen ministři Dienstbier, Dlouhý a Klaus.
K překladu jsme byli povolání dva. Přední odborník na mezinárodní právo Václav Mikulka, dnes pracovník aparátu OSN v New Yorku, a já, čerstvě dodaný z USA, a tudíž s předpokladem jazykové vybavenosti. Supervizi překladatelského procesu měl na starosti ředitel mezinárodněprávního odboru Gabo Brenka, dnes významný pražský advokát. Viděno v čase, je s podivem, že o slovenskou verzi se nikdo příliš nestaral.
Ukázalo se ovšem, že největším problémem překladu nebude angličtina, ale čeština. Naše právní terminologie, zdevastovaná desetiletími socialistické právnické hatmatilky, nebyla zdaleka připravena vyjádřit pojmy a instituty komunitárního práva. U vědomí, že česká právní terminologie se v devatenáctém století vyvíjela z němčiny, chtěli jsme z Bruselu text německý. Nedostali jsme ho. Kupodivu jsme nedostali ani text francouzský, přestože francouzština měla v tehdejších ES daleko větší vliv, než má v dnešní EU. Už tehdy tak byla založena praxe, že se normy evropského práva většinou překládaly z angličtiny, jakožto nejméně vhodného jazyka psaného práva.
