Má se spor mezi rodiči řešit u soudu? Děti nad 13 let už k lásce stejně nepřinutí. Komentář Daniely Kovářové

Daniela Kovářová

Kdysi velmi dávno si stát vymyslel právo, aby měl čím trestat, vychovávat, ukládat povinnosti a vytyčovat hranice. Vždycky jsem byla hrdá, že jsem jeho součástí, že lidem v nouzi osvětluji, co stát kterým ustanovením zamýšlel, kam až mohou zajít a kde se mají naopak zastavit, protože další krok už by byl neplatný, neúčinný, neuvážený nebo trestný. Ale pomáhá právo stejným způsobem i dnes?

V dobách bez právní úpravy, když ještě právní ani asfaltové cesty neexistovaly, musely nastoupit jiné nástroje, metody a prostředky. Někdy násilí, jindy slušnost, čest, spravedlnost, mravní normy, společenské zvyky a obyčeje. A ovšemže se taky stávalo, že se slušný člověk pomoci nedovolal. Právě proto přece v mnoha oblastech právo vznikalo.

Dobrým příkladem popisu úmyslu a dnešní reality může být právo pracovní. Jeho podstata je jednoduchá: pracovník má dobře pracovat, zaměstnavatel se k němu má slušně chovat a za vykonanou práci mu má platit odměnu. Nic jiného přece celý zákoník práce není. A přece je dnes nejčastějším pracovním sporem hádka o neplatnost výpovědi, v níž podstatou není porušení práva, ale kverulující zaměstnanec, jehož se legálně nezbavíte, nebo umanutý nadřízený, který má se zaměstnancem osobní spor. Opravdu je právě k tomu právo určeno?

Někdy mám pocit, že halasně před soudem vítězí jen ten, kdo umí nejvíc křičet, má nejtlustší hroší kůži a býčí šíji dovést spor nejen na vrchol, ale až za všechny přípustné a akceptovatelné meze. A tak se mnohdy v jednací síni ukazuje, že právo klopotně, nedokonale, a nakonec neúspěšně řeší vztahy, které jsou nějak nemocné, a my se tváříme, že právo je vhodným lékem na všechny neduhy lidstva. Nic ovšem není dále od pravdy.

Upadající svoboda tisku v ČR? Politici souhlasí, jen Okamura se naopak pustil do médií

sinfin.digital