K typickým vlastnostem tuzemského lidu (železná košile zvyku svádí napsat prostě: tohoto národa, což by nepochybně bylo přesnější, leč zase politicky nekorektní) patří věčné remcání proti všelikým zákazům a příkazům, jež zdají se být pro běžný život poněkud peklotvornými. Čarodějnice nebyly snad ani za největší slávy Saxaniny tak sledovány jako před pár týdny, kdy je doprovodil zákaz pálení. Svatá práva nás, kuřáků, se stávají centrálním neuralgickým bodem jednání parlamentu i Ústavního soudu kvůli (pro nekuřáky – díky) zákazu kouření v restauracích. Zákaz řízení ukazuje se být trestem dnes málem stejně účinným jako kdysi exkomunikace z kmene. Máme tu celé normativní sestavy unikátních zákazů, které si už vysloužily svá křestní jména: pamlsková vyhláška, náhubkový zákon a tak dále.
Není to ovšem nic zvláštního. Pohnutá historie této země čerpá z nepominutelných byrokratických zálivek desetiletí, kdy se to zákazy vstupu, pobíhání psů, dotýkání se na zem spadlých drátů vysokého vedení a dalších činností jen hemžilo, a s příkazy to rozhodně nebylo jiné. Nutno ovšem uznat, že někdy i zákaz nějakého jednání dříve povoleného nebo příkaz jednání druhdy nevyžadovaného má svůj smysl. Patřím k té generaci, která zažila zakotvení povinnosti používat bezpečnostní pásy v autě, a jako pamětník mohu ubezpečit, že nadáváme-li na toto opatření dnes (dámě se zmačká sváteční kostýmek, pánovi je pás těsný přes břicho), není to nic proti tomu špačkování, jehož se dostalo normotvůrcům tehdy. Pak ale přijde havárie a zapnutý bezpečnostní pás může zachránit život. Vlastně jsme se s tím nějak sžili – možná ne všichni srdcem, ale většina aspoň rozumem.
