KOMENTÁŘ JANA PLAČKA | Problematika dluhů patří z pochopitelných důvodů mezi nejvíce sledované. V poslední době je tomu tak zejména v kontextu diskuse, zda dluhy odpouštět, případně v jakém rozsahu. Přitom v červnu vstoupí v účinnost novela insolvenčního zákona, která v některých ohledech zpřísní, ale také zpřístupní institut oddlužení širšímu spektru dlužníků – jestli se tím ale pomůže těm, kteří to skutečně potřebují, zatím nikdo neví.
Počet nově zahajovaných exekucí od roku 2014 vytrvale klesá, nezaměstnanost lidí, kteří mohou a chtějí pracovat, se limitně blíží nule a prognóza dalšího vývoje naší ekonomiky se v této chvíli nejeví jako katastrofická. Zdá se proto, že není na místě vést ani tak diskusi o odpouštění dluhů, ale o tom, jak dlužníky co nejvíce motivovat, aby svou složitou životní situaci řešili. Jen pro představu, přibližně 70 % dlužníků o své oddlužení požádá o celé dva roky později, než by v ideálním případě měli…
Dokud bude normální a morální dluhy platit, bude vše v pořádku. Realita je ovšem taková, že v ČR se ve stádiu exekuce nachází přibližně každý dvanáctý obyvatel. V celoevropském měřítku nejde o děsivá čísla. Na druhou stranu, byť s jistou dávkou nadsázky, můžeme tvrdit, že se na dluhy každého neplatícího dlužníka skládá jedenáct spoluobčanů, kteří dluhy z nějakého důvodu nemají, nebo je řádně splácí.
