Znásilněné mají v arabských zemích smůlu. Neprokážou ho

Jitka Jeníková

Na první pohled jasný případ. Britku v Dubaji znásilnila skupina krajanů. Zastání u úřadů ale oběť hledala marně. Teď jí hrozí až tři roky vězení a deportace. Islám nejenže v těchto případech nutí ženu samotnou, aby ona přišla s důkazy, ale ještě ji vystavuje riziku, že bude uznána vinou z cizoložství, za které Korán stanovuje přísné tresty. Prokázat znásilnění je totiž s ohledem na zvláštní pravidla téměř nemožné. Proč? 

 

Sexuální zneužívání a znásilnění je sice v rámci islámského práva považováno za závažný trestný čin a Korán muže nabádá, aby se k manželkám chovali s úctou, to se ovšem netýká žen „jichž zmocnily se vaše pravice“ (4. sūra Ženy, verš 24.), tedy otrokyň a válečné kořisti. U těch je možné sex vyžadovat i silou, a to bez ohledu na to, zda jsou to ženy svobodné nebo vdané a zda jejich manželé žijí nebo zemřeli.

V případě znásilnění muslimky je k prokázání trestného činu zapotřebí buď přiznání násilníka, nebo výpovědi čtyř očitých svědků, kteří podpoří ženino obvinění. V potaz jsou v současné době brány také forenzní důkazy, nicméně dokazování skutkové podstaty činu je na ženě (na rozdíl od našeho právního systému, kdy v případě sexuálních deliktů musí obviněný dokazovat svou nevinu). Pokud není žena schopná přivést čtyři očité svědky, kteří by dosvědčili, že k aktu znásilnění došlo (což je v takovém případě asi tak pravděpodobné, jako že se přizná sám násilník), žena se v podstatě přiznává k tomu, že měla pohlavní styk mimo manželství, čímž se dopustila cizoložství.

Cizoložství (zinā’) je jako jeden z mála přestupků proti Božímu právu jmenován přímo v Koránu (spolu s křivým nařčením z cizoložství, opilstvím, krádeží, loupežným přepadením a odpadlictvím od víry) a Korán za ně také stanovuje pevné, neměnné tresty. V případě manželské nevěry čeká usvědčené ukamenování, osobu svobodnou pak sto ran bičem – a zde je onen požadavek čtyř očitých svědků naopak zárukou, že k vynesení takového trestu skutečně jen tak nedojde. Svědci navíc musí být důvěryhodní, ctnostní muži, a který důvěryhodný, ctnostný muž by svítil smilnící dvojici? A natož pak celá parta?

K cizoložství se tedy musí přiznat jeden z účastníků – a přesně to se vlastně děje při obvinění ze znásilnění. Paradoxně tak pravidlo, jež mělo chránit před křivým obviněním, umožňuje, aby viník znásilnění odešel nepotrestán, neboť tam, kde nejsou svědci, se čin nestal a jen málokterá žena bude riskovat, že nakonec bude obviněnou ona sama. Stejný je postup také v případě obvinění ze sexuálního zneužívání. Pokud se násilník nepřizná a dítě nemá čtyři očité svědky nebo přímý důkaz, není možné takový čin dokázat.

Na situaci, v níž se údajně znásilněná Britka v Dubaji ocitla, tak vlastně není nic překvapivého. Pokud budou muži trvat na tom, že k sexu došlo s jejím souhlasem, bude muset ona prokázat, že tomu tak nebylo. Což patrně půjde jen těžko. Ovšem pokud by se znásilnění podařilo prokázat, mají důvod třást se hrůzou obvinění muži. Těm totiž hrozí podle trestního zákoníku Spojených arabských emirátů za prokázané znásilnění trest smrti. Za pokus o znásilnění by je čekalo „jenom“ doživotí.

Ale vzhledem k tomu, jak obtížné je v Dubaji znásilnění prokázat, je pravděpodobnější, že potrestána bude Britka. Čeká ji tak vyhoštění, v horším případě kratší vězení. Neznalost zákona neomlouvá.

Autorka je arabistka

sinfin.digital