Chtěla jsem lidem otevřít oči, vysvětlila Manningová, proč ukradla tajná data. Válečná zvěrstva se podle ní přehlížejí

Kdyby nebylo Chelsea Manningové, nebyly by WikiLeaks takové, jaké je známe. Vojín a analytik americké armády se ještě jako muž Bradley Manning před několika lety rozhodnul vynést tajná data a poskytnout je ke zveřejnění Julianu Assangovi. Konkrétně třeba ta data, která ukazují, že americká armáda při honbě za několika padouchy zabila i dvanáct neozbrojených civilistů včetně několika zaměstnanců tiskové agentury Reuters. Manningová od soudu odešla s 35 lety natvrdo. Před pár týdny díky milosti prezidenta Obamy bránu věznice opustila po tom, co uplynulo sedm let z jejího trestu. Pro deník New York Times se rozhovořila o okolnostech věznění i o svojí motivaci.

Když v polovině května opouštěla brány vězení, draly se jí slzy do očí. Konečně se dostala na svobodu. Po dlouhých sedmi letech za mřížemi lemovaných depresemi, změnou pohlaví či několika pokusy o sebevraždu. Nyní však pro Chelsea Manningovou, dříve vojína Bradleyho Manninga, začala nová kapitola života.

Když vynášela informace americké armády, lidé ji buď odsuzovali jako zrádce, nebo oslavovali jako hrdinu. Zažila jen krajní reakce. Mnozí patrioti se nechápavě ptali, jak mohla zradit americkou armádu a vlast. Vydání tajných informací americké armády Julianu Assangovi bylo, stejně jako Manningová, buď obdivováno, nebo odsouzeno a zadupáno do země.

Manningová nyní všem otevřeně odpovídá. Pár týdnů poté, co opustila žalář, se rozpovídala pro deník New York Times. „Když jste byli vystaveni smrti každý den, každou hodinu, donutilo vás to přemýšlet o vlastní smrtelnosti,“ přemítá nyní nad tím, kde se v ní vzalo rozhodnutí vynést tajné informace. „V jednu chvíli jsem při analýze bojových záznamů přestala vidět záznamy a suchá, tvrdá data a začala vidět lidi,“ připouští bývalá příslušnice armády.

Její prací tehdy, během americké války v Afghánistánu a Iráku, bylo analyzovat záznamy. To, že je chce vynést a zveřejnit tak, aby je viděl celý svět, údajně neplánovala do doby, než si uvědomila, jak odtažití a apatičtí jsou Američané vůči prostředí, ve kterém se sama nalézala. Prostředí horkého slunce a krve, která se vsakuje do vyprahlého písku až příliš rychle. „Byly to dva světy,“ říká Chelsea. „Svět v USA a svět, který jsem viděla v Iráku. A já jsem chtěla, aby i Američané viděli to, na co jsem dennodenně hleděla já.“

sinfin.digital