Na prázdné, prašné, strnulé ulici se pohybují jen izraelské vlajky ve větru. Zamčené, někdy i zaletované dveře starých domů nepustí nikoho dovnitř. Čas od času tu projede auto s židovskými osadníky, které hlídají mladí izraelští vojáci… Třepot praporů s Davidovou hvězdou právě přerušilo volání z okolních mešit, přišel čas modlitby. Jsem v palestinském Hebronu, jehož historické centrum se proměnilo v město duchů.
„Musíte počkat na vojenskou hlídku,“ říká izraelský voják na kraji opuštěného centra a přivolává kolegy. Ti nás po celou dobu provázejí středem města, kterým projíždějí jen vozy osadníků a autobusy spojující zdejší židovskou osadu se zbytkem Izraele. „Chtěl bych vidět, jestli by nás Arabové takhle provázeli po jejich městě,“ křikne na nás i izraelské vojáky rozčileně spěchající muž oděný po zvyku ortodoxních věřících.
Další, který čeká na autobus, reaguje na otázky rázným i jasným gestem – běžte pryč, nejsem na vás zvědavý!
