Meč islámu před branami. Sedm let po zlynčování Muammara Kaddáfího může Libyi vládnout jeho syn

Jitka Jeníková

Plukovníka Muammara Kaddáfího, „šíleného psa Blízkého východu,“ jak jej kdysi nazval prezident Reagan, netřeba představovat. Někdejšího výstředního libyjského diktátora se zálibou v pestrobarevném tradičním oblečení a beduínských stanech stihl v říjnu 2011 konec ve stejném duchu, v jakém jej on sám a jeho režim připravil desítkám tisíc vlastních lidí. Zemřel jako krysa v odpadní rouře, potupně popraven vzbouřeneckým davem. Libyjci se radovali. „Na tento okamžik jsme čekali velmi dlouho. Muammar Kaddáfí byl zabit,“ pronášel Mahmúd Džibríl, předseda tehdejší Přechodné národní rady, „všechno z naší milované země zmizelo. Je čas zbudovat novou Libyii, sjednocenou lidmi; jeden národ, jedna budoucnost.“ A sen se mohl začít měnit v nekončící noční můru.

V Libyi, čtvrté největší africké zemi, jež by tu naši obsáhla dvaadvacetkrát, zuří od roku 2014 takzvaná druhá občanská válka. Ta první vedla během osmi měsíců v revolučním roce 2011 k definitivní porážce Kaddáfího režimu. Už rok poté psal britský deník Independent o tom, že se Libye ocitla v nejhorší politické a ekonomické krizi od svržení diktátora. Těžba ropy se takřka zastavila a vláda ztratila kontrolu nad rozsáhlými územími, jež ovládly milice. V celé zemi, v níž žije pouhých 6,4 milionu obyvatel převážné arabského a berberského původu s populacemi Tuaregů a Tibuů, začala narůstat míra násilí. Pár měsíců nato, po druhých parlamentních volbách v květnu 2014, z nichž vzešla kontroverzní „tobrúcká vláda“, se rozhořel občanský konflikt naplno. O téměř čtyři roky později nejsou Libyjci svému snu o „jednom národu, jedné budoucnosti“ o nic moc blíže.

Proces s nejistým výsledkem

Letošní rok slibuje velké změny, měly by totiž proběhnout další parlamentní a první prezidentské volby. Ty jsou nakonec jediným uskutečněným bodem z akčního plánu OSN, jenž byl zveřejněn na podzim loňského roku a měl pomoci k uklidnění situace v zemi. První krok počítal s úpravou politické dohody z roku 2015, jež sice dala vzniknout mezinárodně uznávané, avšak zcela paralyzované vládě. Poté se měla uskutečnit národní konference a nakonec referendum o ústavě a volby. Z toho všeho, zdá se, skutečně zbyly jen ty volby a ani s nimi to nebude tak jednoduché. Podle zpravodajky BBC Rany Jawad na ně země není ani v nejmenším připravená. A to navzdory tomu, že o nich už celé měsíce nemluví jen místní politici, ale také představitelé OSN a EU.

Po třech měsících roku 2018 se rozjela pouze registrace voličů. K volebním urnám tak bude moci jít 2,3 milionu Libyjců, tedy zhruba polovina všech oprávněných voličů. Optimisté hovoří o tom, že by volby mohly roztříštěnou Libyi sjednotit, pravděpodobnější však je, že ji ještě více roztříští. Pro klidný průběh voleb je zapotřebí, aby v zemi fungovaly instituce, aby byla dostatečně politicky vyspělá a aby státní bezpečností struktury sloužily zemi a jejímu lidu. Když jednu součást odeberete, budete mít před sebou proces s nejistým výsledkem: může to klapnout, můžete skončit s diktátorem u moci, anebo připravíte kulisy pro sérii vojenských převratů. Pozice Libye je extrémně nezáviděníhodná, protože žádný z těchto pilířů demokracie nemá k dispozici.

sinfin.digital