Reportáž ze země okrájené Ruskem. Deset let po válce s Moskvou ruští vojáci dál postupují do nitra Gruzie

Marek Hudema

Na stožáru vlaje vlajka téměř nikým neuznané republiky, jejíž armáda je fakticky součástí té ruské.  V dáli ruská vojenská základna a neoficiální hranice, ke kterým je neradno se příliš přiblížit, ale která se může přiblížit k vám. Takhle vypadá země okupovaná Ruskem.

„Támhle už nechoďte, tam už nemůžeme zaručit vaši bezpečnost. Tam už chodí Rusové a vy můžete zmizet,“ říká mi gruzínský policista. Jsem na gruzínském území, ale u hranic s Jižní Osetií, formálně nezávislou zemí, kterou uznaly kromě Ruska jen čtyři skutečně existující státy a kterou ovládá a řídí Rusko. „Támhle je ruská vojenská základna,“ ukazuje na oplocené budovy v údolí. „Ale tu moc nefoťte. Radši vůbec nevytahujte foťák, mohl byste způsobit nepříjemnosti.“ Těmi nepříjemnostmi míní únos nebo střelbu, proti kterým nemohou nijak zasáhnout.

V Jižní Osetii totiž nemají gruzínské úřady žádnou moc. Dokonce ani u jejích hranic. A podobné je to dále na západě, u hranic Abcházie. Přes dvacet procent gruzínského území je mimo kontrolu tbiliské vlády. Za to je místo Gruzie kontroluje jiný stát - Rusko. Moskva, která po krátké válce s Gruzií v roce 2008 oficiálně uznala nezávislost Abcházie a Jižní Osetie. V Jižní Osetii tehdy ihned někteří politici navrhovali sjednocení s Ruskem. Ale referendum o této otázce plánované na rok 2015 bylo nakonec podle přání Moskvy odloženo na neurčito. Jižní Osetie a Abcházie vyhovují Moskvě jako „nezávislé státy“. Mají beztak s Ruskem uzavřeny smlouvy, které zajišťují, jak to popsala agentura Associated Press, „téměř plnou integrací“ těchto území do Ruské federace.

Rusko-gruzínská válka v roce 2008

Tak zvané pětidenní válce, ve které Rusko bojující na straně abchazských a jihoosetských separatistů porazilo gruzínskou armádu, předcházelo zvýšené napětí a přestřelky na hranici mezi Gruzií a separatistickou Jižní Osetií a Abcházií. Gruzínský prezident Michail Saakašvili nakonec povzbuzen tím, že se zdálo, že Gruzie má podporu Západu a bude přijata do NATO, zahájil vojenskou akci proti Jižní Osetii. I když ho od toho západní státníci zrazovali. Věřil v rychlé vítězství, než Moskva stačí zasáhnout. Gruzínci se dostali do jihoosetského hlavního města Cchinvali. Jenže v té době už byla v Jižní Osetii rozsáhlá skupina ruských vojsk, která prošla tunelem pod hlavním kavkazským hřebenem, a ta gruzínskou armádu rychle porazila. Zároveň Rusko spolu s Abcházci otevřelo druhou frontu v Abcházii a nakonec obsadilo podstatnou část gruzínského území včetně měst Poti a Gori. Rusko celou válku, jejíž tíha ležela téměř výhradně na jejích vojácích a kde separatisté hráli jen malou roli, označilo za operaci „k vynucování míru“. Pak bylo uzavřeno příměří, Rusko se z části území Gruzie stáhlo, a za několik dní na to uznalo nezávislost Jižní Osetie a Abcházie. Na jejich území si ponechalo svá vojska.

Například tamní ozbrojené síly jsou součástí ruské armády a v Jižní Osetii se Moskva zavázala platit státní zaměstnance za stejných podmínek, jako to dělá v ruském Severokavkazském federálním okruhu. Rusko je navíc drží nad vodou ekonomicky. Podle ruského server Meduza, který ovšem sídlí v lotyšské Rize, Moskva investuje ročně do jihoosetské vlády 88,4 milionu amerických dolarů. Přepočteno na obyvatele je to dvakrát více než do Krymu zabraného Ukrajině a desetkrát více než do sousední Severní Osetie, která je součástí Ruska. Mimochodem, v Jižní Osetii je nyní asi 50 tisíc obyvatel a 10 tisíc ruských vojáků a pohraničníků.

Za ruské peníze staví místní vláda nové silnice či buduje dětská hřiště, ale stále se nedostává obyčejných denních nezbytností. Jižní Osetie je totiž dopravně lépe spojena s Gruzií, ale hranice je tu prostupná jen občas. „Všechno normální zboží jde odtud, z Gruzie, “ vysvětluje mi lékař Saelgo Orašvili, který na hranici pracuje. „Jdou odtud léky, ale i obyčejné baterie do čehokoliv. Jenže je toho nedostatek. Hranice je prostupná, ale jen pro některé místní. Někdy. Občas ji prostě uzavřou nebo vyžadují speciální doklady,“ říká a ukazuje na skupinku Osetinců, kteří právě přijeli dodávkou. Ti se ovšem o režimu na hranici z obav před potížemi bavit nechtějí a po chvíli pokračují územím nikoho k „hraničnímu přechodu“ s jihoosetskou vlajkou, kteří hlídají tamní pohraničníci. Přesněji řečeno příslušníci vojsk ruského ministerstva vnitra a ruské tajné služby FSB.

„Nemůžeme pořádně ani na svá pole. Část zůstala na druhé straně. A nás tam nechtějí pustit. Problém je i se sbíráním dřeva na otop,“ stěžují si mi místní vesničané, kteří tu posedávají u silnice pokračující do Jižní Osetie. Ne jejich vinou je vesnice Odzisi najednou odříznuta od svého okolí. „Nemůžeme k řece, kde jsme dřív chodili na ryby, není tu voda, nedá se tu pěstovat ani kukuřice a gruzínská vláda nám vůbec nepomáhá,“ stěžují si. Život na hranicích je navíc nebezpečný dokonce i pro ně. Ruští pohraničníci občas někoho zadrží a tvrdí pak, že překročil Gruzií a mezinárodním společenstvím neuznané hranice. Stalo se to i třeba dětem, které sbíraly houby. Zejména v okolních horách je tak zvaná linie oddělující Jižní Osetii od zbytku Gruzie nerozeznatelná. Nejsou tu žádné cedule, žádné ploty. Něco takového je jen u větších sídel nebo u hlavní gruzínské dálnice spojující hlavní gruzínské město Tbilisi s padesátitisícovým gruzínským městem Gori.

sinfin.digital