75 let od konce 2. světové války: Několik poznámek o relativitě dobra a zla v dnešním světě

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Na den přesně před pětasedmdesáti lety, 8. května 1945, skončila podpisem německé bezpodmínečné kapitulace v Remeši druhá světová válka v Evropě. V Asii a v Pacifiku se ještě bojovalo, na „starém kontinentě“ už ale lidé mohli slavit toužebně očekávaný mír. Nejstrašnější vojenský konflikt v dějinách s desítkami milionů mrtvých a bezprecedentní, do té doby nepředstavitelnou hrůzou holocaustu byl u konce. Život šel ale dál. Bylo třeba potrestat viníky, kteří zůstali naživu, spočítat mrtvé a škody obecně a také, v neposlední řadě, vykročit do nového, poválečného světa. Ten se, bohužel, nenesl v duchu smysluplné mezinárodní spolupráce a „budování nového Jeruzaléma“, ale byl silně poznamenán tíživou atmosférou studené války a hrozbou jaderné apokalypsy.

Zatímco vojenské výsledky druhé světové války byly jednoznačné, politické důsledky šesti let boje na život a na smrt byly v řadě ohledů problematické. O jedné věci nicméně nebylo pochyb: obludné zlo, ztělesněné německým nacismem, italským fašismem a jejich spojenci bylo na všech frontách poraženo. Hlavní viníci buď spáchali sebevraždu (Hitler, Himmler, Goebbels), byli zabiti (Mussolini), anebo čekali na soudní proces v Norimberku (Borman, Göring, Ribbentrop a další); další, níže postavené čekal podobný osud. Evropa byla zmrzačená, zbídačená, ale – jak se alespoň zdálo – svobodná, přesněji řečeno osvobozená, protože právě se svobodou byl – v jejích některých částech – problém.

V květnu 1945 nemohl nikdo soudný pochybovat o tom, že hlavním vítězem války v Evropě je, aniž bych chtěl jakkoli zlehčovat podíl západních spojenců na porážce nacismu a obecně řečeno fašismu, Sovětský svaz. Právě na tzv. východní frontě se primárně rozhodovalo o konečném výsledku světového konfliktu, všechna ostatní bojiště byla při veškerém respektu sekundární. Velká část obyvatel zemí, obsazených v uplynulých letech Německem, pociťovala upřímnou vděčnost vůči sovětským osvoboditelům, bez ohledu na dílčí excesy, ke kterým při postupu Rudé armády Evropou docházelo; ve srovnání s tím, čemu musely podrobené země ještě nedávno čelit, se ostatně jevily jako takřka bezvýznamné.

V euforii z vítězství se ovšem nezřídka zapomínalo na několik důležitých věcí. Na prvním místě šlo o to, že v době, kdy válka začala, tj. v září 1939, si stalinistický Sovětský svaz a nacistické Německo na základě nechvalně proslulé smlouvy Molotov-Ribbentrop ze srpna toho roku rozdělily Polsko a sféry vlivu ve střední a východní Evropě a následně se navzájem (oboustranně výhodně) podporovaly, dokud to Berlínu vyhovovalo, přesněji řečeno do té doby, než se Hitler cítil natolik silný, aby mohl na „Rusko“ zaútočit, a realizovat tak svoji představu o kolonizaci „Východu“, o vyhubení a zotročení tamního obyvatelstva a o vybudování autarkní tisícileté říše, ono nacistické „Drang nach Osten“…

Teprve tehdy Stalin pochopil, že v létě 1939 uzavřel „pakt s Ďáblem“, teprve v tuto chvíli začala Velká vlastenecká válka a teprve v tuto chvíli se Sovětský svaz postavil po bok Velké Británie, která byla s hitlerovským Německem ve válce již téměř dva roky a která dokázala, zcela osamocena, odrazit německou hrozbu ve spektakulární letecké „bitvě o Británii“ v létě a na podzim 1940.

V tutéž dobu, na sklonku jara 1941, se nový britský ministerský předseda Winston Churchill, celoživotní zásadový antikomunista, rozhodl uzavřít spojenectví se Sovětským svazem, protože nebylo možné jednat jinak. „V této konkrétní chvíli,“ vysvětloval premiér, „znamená nacistické Německo pro naši zemi a pro celý civilizovaný svět takovou hrozbu, že je třeba spojit se s kýmkoli…“ Poté už následoval známý bonmot o tom, že „kdyby Hitler napadl peklo, přinejmenším bych se pokusil říct něco pěkného o ďáblovi“.

Raději to ještě jednou zopakuji: „V této konkrétní chvíli,“ řekl Churchill, tedy nikoli „navždy“ a aniž by se vzdal třeba jen jediné z výhrad, které vůči komunismu obecně a vůči Sovětskému svazu a jeho vůdci konkrétně měl. V daný okamžik ale zkrátka neměl na vybranou. Takto a nejinak se tedy zrodilo válečné spojenectví, k němuž se v prosinci 1941 po napadení ze strany Japonska v Pearl Harboru a po následném vyhlášení války ze strany Německa a Itálie přidaly i Spojené státy americké.

sinfin.digital