Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Jak šel čas s evropskou integrací: Podívejte se na historické milníky, které vedly ke vzniku dnešní EU

Evropské unie, to nejsou jen Římské smlouvy nebo Maastrichtská a Lisabonská smlouva. Na vznik integračního bloku 28 evropských států měla vliv celá řada historických okamžiků, které přivedly Evropskou unii do podoby, jak ji známe dnes. Podívejte se, co byste o historii nejdůležitější mezinárodní organizace na evropském kontinentě měli vědět.  

Proces evropské integrace, která vyvrcholila do dnešní podoby Evropské unie, započala po skončení druhé světové války, kdy se začaly objevovat myšlenky na stmelení kontinentu tak, aby už ke krvavým konfliktům mezi evropskými sousedy nedocházelo. Kromě zjištění míru se však důvodem k vzájemnému propojování evropských zemí stal také zájem o zlepšení ekonomické situace a posílení hospodářského blahobytu. Základem integrace v Evropě se tak v poválečném období stala bezpečnostní a ekonomická spolupráce.

Počátky evropské integrace před vznikem EU

V roce 1952 vzniká Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), které vytvořilo společný trh pro obchod s těmito dvěma strategickými komoditami. Zakládající smlouvu podepsali zástupci Německa, Francie, Itálie, Nizozemska, Belgie a Lucemburska. Těchto šest zemí se tak stalo jádrem evropské integrace, projekt si však nezískal důvěru Velké Británie, Irska nebo Dánska, které prozatím zůstaly mimo.

Vznik ESUO přispěl k ozdravení ekonomik členských zemí a ukázal se také jako užitečná platforma pro komunikaci mezi bývalými válečnými protivníky, jakými byly právě Francie a Německo. V roce 1957 tak šest západoevropských zemí podepsalo takzvané Římské smlouvy, na základě kterých vznikly Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EUROATOM). Základem integrace se postupně stalo právě Evropské hospodářské společenství, které odstartovalo vytvoření celní unie a společného trhu s volným pohybem zboží, osob, kapitálu a služeb.

Začátkem 60. let se odmítavý postoj Velké Británie vůči EHS začíná měnit a poprvé projevuje zájem do společenství vstoupit. Důvodem je situace na mezinárodní scéně, kdy kvůli dekolonizaci Londýn přichází o své výsadní postavení a EHS navíc ukazuje nesporné ekonomické výhody. Vstup Británie však blokuje Francie v čele s prezidentem Charlesem de Gaullem, která si chce v rámci EHS uchovat dominantní postavení. Tvrdošíjný postoj Francie se začíná měnit až se změnou jejího vedení, kdy do Elysejského paláce přichází Georges Jean Raymond Pompidou, který v Británii viděl spojence pro kontrolu Německa.

Charles de Gaulle ovlivnil i historii Česka, když se v roce 1942 zavázal obnovit po válce Československo v původních hranicích. Podrobnosti čtěte zde>>>

Vznik EHS začíná nést první reálné plody v roce 1965, kdy byla mezi členskými zeměmi vybudována zóna volného obchodu, která zrušila vzájemná obchodní omezení. O tři roky později pak začíná fungovat celní unie, která zároveň stanovuje jednotnou celní politiku vůči zbytku světa. Ze vzájemného obchodu tak zmizely překážky v podobě cel a kvót, které v minulosti stanovovaly maximální množství pro dovoz nebo naopak vývoz zboží přes hranice. Díky vzniku jednotného celního sazebníku vůči třetím zemím už jedna členská země navíc nemohla být kvůli nižším clům atraktivnější pro dovozce mimo unii, a země si tak už v tomto ohledu přestaly vzájemně konkurovat.

Evropa před Maastrichtskou smlouvou

Po změně francouzského vedení do společenství v roce 1973 vstupuje kromě Velké Británie také Irsko a Dánsko. Počet členských států se tak zvyšuje na devět. Sedmdesátá léta se však nesou ve znamení ropné a ekonomické krize a integrace spíš přešlapuje na místě. V roce 1974 však dochází ke vzniku instituce Evropské rady, v rámci které se mají scházet vrcholní představitelé členských zemí a formovat zde své národní zájmy. Koncem 70. let se navíc zvyšuje vliv Evropského parlamentu, do kterého se v roce 1979 poprvé volí přímo.

Znáte symboly Evropské unie? Vlajku, hymnu i motto naleznete zde>>>

V roce 1981 se desátým členem EHS stává Řecko a o pět let později ho následuje Španělsko s Portugalskem. Mezitím (v roce 1984) si britská premiérka Margaret Thatcherová vyjednává takzvaný britský rabat, tedy slevu z odvodů do společného evropské rozpočtu, které pro ni do té doby vcházely velmi nepříznivě. Rok 1985 se pak stává základem pro dnešní možnost občanů EU volně cestovat napříč evropskými hranicemi – v Lucembursku je Německem, Francií a zeměmi Beneluxu podepsána schengenská smlouva.

První zásadní revizi Římských smluv v roce 1986 přináší Jednotný evropský akt, který měl v první řadě odstranit překážky pro dobudování společného trhu. Konec 80. let pak přináší zásadní zvrat, kdy dochází k postupnému pádu komunistických režimů a po téměř 30 letech se otevírají i hranice mezi západním a východním Německem.

Vznik EU

Přelomem v integraci evropských zemí se stal podpis Maastrichtské smlouvy v roce 1992, kdy se začíná oficiálně hovořit o Evropské unii vytvořené ze třech bývalých evropských společenství. Jejím podpisem se spolupráce rozšířila i do oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a také justice a vnitřní bezpečnosti. Zároveň dochází k dobudování jednotného vnitřního trhu, posílení pravomocí Evropského parlamentu a zavedení takzvaného principu opt out – tedy možnosti členských zemí vyjednat si výjimku z některých oblastí práva EU. Této možnosti využila například Británie spolu s Dánskem, které si tak zajistily, že nikdy nebudou muset přijmout euro.

Kolik by stál Czexit? Podrobnou analýzu si přečtěte zde>>>

V roce 1995 se Evropská unie rozrůstá o tři další členy – Rakousko, Finsko a Švédsko. Ve stejný rok mělo do EU vstupovat také Norsko, jeho občané to ale stejně jako během prvního rozšíření v roce 1973 odmítli v referendu. Koncem 90. let se zároveň začíná hovořit o vstupu zemí střední a výhodní Evropy, tedy také České republiky. Ta se stala součástí skupiny zemí bývalého východního bloku, které byly v porovnání s ostatními velmi dobře hodnocené a měly přednostní nárok na zahájení vstupních rozhovorů. Toto rozdělení se ale později zrušilo a v roce 2004 tak Evropská unie zažívá nejrozsáhlejší rozšíření v historii. Vstupuje do ní celkem deset zemí: Česko, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovinsko, Malta a Kypr.

V mezičase se na půdě Evropské unie začala rýsovat budoucí podoba eurozóny – tedy uskupení zemí, které se rozhodly zavést společnou měnu euro. Státy, které se rozhodly opustit vlastní měnu, začínají platit eurobankovkami v roce 2002. Postupem času se jejich počet rozšířil na 19 z celkových 28 členů EU.

Reforma EU a Lisabonská smlouva

V době, kdy se řešilo rozšíření o země východní a střední Evropy, byla ožehavým tématem také institucionální reforma unie. Tyto rozhovory vyvrcholily v roce 2007 podpisem Lisabonské smlouvy, která mění způsob rozhodování v institucích, upřesňuje kompetence mezi EU a členské státy a zakládá mimo jiné také vznik dvou nových funkcí: stálého předsedy Evropské rady (dnes Donlad Tusk) a Vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (Federica Mogheriniová). 

V rámci Lisabonské smlouvy se stala závaznou také Listina základních práv EU, která byla trnem v oku tehdejšímu českému prezidentovi Václavu Klausovi – tvrdil, že její přijetí může vést k prolomení takzvaných Benešových dekretů. Odborníci se snažili jeho obavy mírnit s tím, že retroaktivní účinnost smlouvy není možná, evropští lídři přesto na takzvanou Klausovu výjimku kývli a stejným způsobem se z přijetí listiny vyvlíklo také Polsko a Británie. Poslední zemí, která Lisabonskou smlouvu ratifikovala, bylo právě Česko. V prosinci 2009 pak Lisabonská smlouva vstoupila v platnost. 

Pozornost Evropy se však v tu dobu netočila jen kolem Lisabonské smlouvy. V roce 2007 do Evropské unie vstupují také dvě jihoevropské země: Bulharsko a Rumunsko, které patří mezi nejslabší ekonomiky unie. V roce 2013 pak do EU přichází 28. a tedy poslední člen Chorvatsko, jehož vstup dlouhou dobu blokoval spor o hranici se Slovinskem, který ale není vyřešen dodnes.

V roce 2008 zachvátila Evropu i celý svět ekonomická krize, která se nejviditelněji projevila v Irsku, Portugalsku a především v Řecku, které se stalo na dlouhá léta závislé na finanční pomoci ze zahraničí. Po volbách v roce 2014 se do Evropského parlamentu dostává značná část zastánců euroskeptického proudu, který se šíří napříč unií. Evropská unie tak zažívá skutečně horké chvilky a musí řešit i první vystoupení svého člena z evropských struktur poté, co občané Velké Británie rozhodli o odchodu z EU v referendu. Evropské země tak začínají znovu přemýšlet o reformě Evropské unie, kterou se snaží v první řadě protlačit proevropský francouzský prezident Emmanuel Macron ve spolupráci s německou kancléřkou Angelou Merkelovou.

V roce 2025 by se Evropská unie mohla rozšířit o další státy. Hovoří se především o Srbsku a Černé Hoře.

 

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1