Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

5 umělců, kteří se nezalekli nacistů. Někteří za to zaplatili životem

5 umělců, kteří se nezalekli nacistů. Někteří za to zaplatili životem

Hrdinové a zbabělci. Černobílé rozdělení charakterů podle toho, jak se čeští herci zachovali za nacistické okupace, pokulhává. Nový seriál Bohéma ukazuje hlavně ty, kteří kvůli zachování bezpečí sebe i svojí rodiny podlehli nátlaku a nacistům ze strachu ustoupili. Přesto existovali i tací, kteří se aktivně zapojovali do odboje a i přes hrozby zůstalo jejich svědomí čisté. Rozdělení na dobré a špatné však většinou uplatnit nejde. „Myslím si, že nám vůbec nepřísluší je soudit, většina z nás by totiž podlehla taky. Jako v každé partě, i mezi protektorátními filmaři najdete hrdiny, slabochy i normální lidi skřípnuté dobou,“ vysvětluje historik Jiří Padevět.

Anna Letenská

Divadelní a filmová herečka, která se objevila například i v černobílé verzi Babičky, aktivně pomáhala odbojářům. Spolu se svým manželem Vladislavem Čalounem 14. července 1942 ve svém bytě ukryli Františku Lyčkovou. Ženu doktora Lyčky, který ošetřil zraněné parašutisty z výsadku Anthropoid. Lyčkovou už hledalo gestapo a po jejím dopadení přišla řada i na Annu Letenskou.

Jejího muže Vladislava Čalouna dopadli tři dny poté. Letenskou zatkli až v září. Nacisté ji údajně nechali dotočit film režiséra Otakara Vávry Přijdu hned, ale zatkli ji následně přímo na place. Za herečku se dokonce přimlouval majitel Lucernafilmu Miloš Havel. I přes orodování přímo u vedoucího kulturně politického oddělení Úřadu říšského protektora ale oba manžele do půl roku popravili v Mauthausenu.

Jan Sviták

Osud herce a režiséra slavného Burianova filmu Přednosta stanice poznamenaly rozvášněné poválečné nálady. V bouřlivých prvních dnech po válce ho někteří z hereckých kolegů nařkli z kolaborace a dokonce z udání Karla Hašlera. Příslušníci Revolučních gard ho 9. května 1945 odvlekli k výslechu do Bartolomějské ulice. Když jej ráno propustili, na Svitáka čekal rozvášněný dav, který ho začal lynčovat. Ránu z milosti vypálil z pistole na zuboženého Svitáka nakonec jeden z přítomných rudoarmějců.

Následné vyšetřování válečné kolaborace ale přineslo překvapivé závěry. Sviták byl ředitelem filmových ateliérů Foja v Praze-Radlicích, které v roce 1942 přešly pod německou správu. Z toho důvodu byl v častém kontaktu s nacisty a mnozí ho za kolaboranta považovali. Nikdy se však nepotvrdilo, že by skutečně někomu ublížil. Po válce se navíc objevila svědectví, že svých známostí naopak využíval, aby pomohl druhým. Zdeněk Hašler, syn Karla Hašlera, uvedl, že pokládá za vyloučené, že by jeho otce udal Jan Sviták.

Oldřich Nový

Neodolatelný Kristián byl miláčkem davů. Přesto celou válku zažíval nenávist, která dopadala na něj a hlavně jeho židovskou manželku Alici. Přestože na něj ona sama i jeho okolí naléhalo, aby se rozvedl, rozhodl se Nový uchránit svou ženu od deportace i za cenu osobních obětí.

I přes silný tlak a vyhrůžky se Nový rozhodl, že se s Alicí nerozvede. Nacisté na něj pohlíželi s výhradami, protože neuznávali rasově smíšená manželství, navíc s židy. Nového nechali točit do roku 1942. V následujícím roce už se nesměl objevit v žádném filmu. V roce 1944 pak došla okupantům trpělivost a Nového i se ženou převezli do tábora pro smíšené páry. Alici poslali do Terezína a Oldřicha do tábora pro nežidovské partnery židů v pražském Hagiboru. Oba manželé věznění přežili. Alici ale nacisté zabili velkou část rodiny.

Emil Sirotek

Ředitel kina Aero se nikdy nesmířil s německou okupací a aktivně se zapojil do odboje. Byl předsedou kolaborantského filmového ústředí a jeho kino sloužilo jako „informační centrum“ pro parašutisty, kteří zde získávali další kontakty na spřízněné rodiny.

V roce 1942 se ale o této aktivitě dozvěděli nacisté. Na Sirotka nasadili konfidenta gestapa, který se vydával za člena odboje, a odkryli tak část pražských odbojářů. Sirotka v roce 1944 nakonec gestapo zatklo. Válku přežil a u filmu pracoval ještě řadu dalších let.

Karel Höger

Také nezapomenutelný arcibiskup Arnošt z Pardubic z Noci na Karlštejně musel po válce dokazovat, že nebyl kolaborantem. Brněnský herec se sametovým hlasem totiž neodolal nátlaku a 24. července 1942 se v Národním divadle zúčastnil Manifestace divadelních herců, hudebníků a umělců na podporu Říše. Akce měla odsoudit atentát na Reinharda Heydricha a na dobových fotografiích je Karel Höger, který v divadle hajluje hned několik metrů od své kolegyně Lídy Baarové. Akce se tehdy zúčastnilo asi 1 800 umělců.

Pod svícnem ale bývá tma. Proto díky předstíranému souhlasu s režimem mohl za války pomoci několika lidem. Finančně prý podporoval několik rodin, které měly někoho v koncentračním táboře, a spolupracoval se skrytým hnutím na Moravě, nějakou dobu údajně i přenášel šifrované zprávy. Po válce mu ale mnozí vyčítali právě smířlivý postoj k okupantům a účast na Manifestaci. Očištění se dočkal díky důkazům o své odbojové činnosti.

Prezidentské volby 2018 se blíží. Komplexní zpravodajství můžete sledovat zde>>>

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1