Články odjinud

Archivy nejsou jen pro historiky: Jak fungovaly ty KGB? A které zůstávají dál zavřené?

Archivy nejsou jen pro historiky: Jak fungovaly ty KGB? A které zůstávají dál zavřené?

Archivy nejsou jen pro historiky, týkají se také svobody slova. Publikace odkrývající informace tajných složek jsou bojem proti těm, kteří si myslí, že by mohli něco skrývat před společností. Archivy umožňují zjistit, jakým způsobem se vytvářely a šířily „fake news“. Na dnešní prezentaci projektu Archivy KGB pro média, v němž spolupracovali badatelé a novináři na medializování některých informací, to řekli autoři z řad ukrajinských historiků.

V roce 2015 byla na Ukrajině zakázána komunistická hnutí ve snaze zlikvidovat sovětské dědictví. V zemi se mimo jiné otevřely archivy bývalé sovětské tajné policie. „Jsou zcela přístupné, můžete tam hledat informace o svých příbuzných, přátelích. Jsou to často hollywoodské příběhy, které historici neumějí tak dobře zprostředkovat veřejnosti, jako například novináři,“ řekla Anna Olejnyková, koordinátorka projektu a zástupkyně ředitele Centra pro studium osvobozeneckého hnutí.

Historici z různých institucí se domluvili s novináři, aby více využívali možností archivů k předání informací širší veřejnosti. Projekt byl určen především pro ukrajinské žurnalisty, ale zúčastnilo se jej i několik novinářů z Polska, Slovenska a Česka. „Pro nás je zajímavé pracovat s novináři, kteří přinášejí nový pohled na materiály. To, co pro nás může být spíše prvkem analýzy, v případě ztvárnění novinářem může být neuvěřitelným příběhem,“ poznamenal Andrij Kohut z Archivu Bezpečnostní služby Ukrajiny.

Například Sofia Seredová připravila pro Radio Svoboda projekt o tom, jak se KGB snažila rušit vysílání Svobody a proč čekisté nedovolovali turistům fotografovat krajinu. Ľubomír Smatana v Českém rozhlase a Denníku N v rozhovoru s Kohutem odhalil osudy lidí, kteří protestovali proti okupaci Československa v roce 1968.

Ukrajinští historici zároveň připravili příručku pro novináře, jak s archivními materiály pracovat - jaké dokumenty mohou najít či jak prověřovat informace. „My historici věnujeme prvních 15 stránek vyprávění o kolezích, kteří o tématu psali, a o archivech. Až na 16. či 17. stránce se dostaneme k tomu, co je tématem. Materiály psané novináři o složitých tématech jsou mnohem přijatelnější, jednodušeji pochopitelné,“ řekl Volodymyr Birčak z Centra pro studium osvobozeneckého hnutí.

Předseda Ukrajinského ústavu paměti národa Volodymyr Vjatrovyč hovořil také o tom, jaká je propojenost mezi otevřením archivů tajných složek jednotlivých zemí a demokratickým režimem. „Tam, kde komunismus padl po dynamických sametových revolucích v letech 1989 a 1990, se většinu dokumentů bývalých tajných složek podařilo zachovat. Tam, kde demokratické hnutí bylo méně aktivní, se tajným složkám podařilo většinu materiálů buď zlikvidovat, nebo odvézt," uvedl.

Ve většině postkomunistických zemí podle něj byly vytvořeny speciální zákony pro otevření archivů, například v pobaltských zemích či státech visegrádské čtyřky. „Výčet je výmluvný - tyto země jsou většinou členy Evropské unie, konají se tam svobodné volby a jsou tam zajištěna základní demokratická práva,“ řekl. „Jako kontrast mohu uvést území, kde archivy zůstávají zavřeny: Rusko, Bělorusko, postsovětské země Kavkazu, střední Asie. Místa, kde jsou demokratické instituce v podstatě jen zástěrkou pro panující autoritářské praktiky,“ doplnil Vjatrovyč.

 

Články odjinud