Australské vlády chtěly z domorodců vychovat otroky. Rodinám ukradly až 100 tisíc dětí

Aneta Černá

Snad každý národ má ve své historii křivdu, před kterou lidé raději zavírají oči. Češi mají Benešovy dekrety, Němci Norimberské zákony a Australané zase Zákon o ochraně domorodců. Nejen střední Evropa byla totiž ve 30. a 40. letech centrem rasismu a násilí na menšinách. Také Australané se snažili svojí oficiální politikou vyhladit tamní původní obyvatelstvo. Brutální praktiky se týkaly především dětí Aboridžinců, které vláda rodinám doslova kradla, aby znemožnila zachovávání jejich rodů a tradic. Ani po padesáti letech se tehdejší děti nedočkaly odškodnění a jejich vyprávění mnohdy připomíná vzpomínky přeživších holocaustu.

„Říkali, že je to pro naše dobro. Ale pro mě by bylo dobré zůstat s maminkou,“ popisuje situaci v Austrálii 30. let 20. století pamětnice Ruth. S matkou je kvůli zákonu o domorodcích přesunuli do rezervace v Cherbourg. Ta připomínala zřízením nacistická ghetta. Nikdo nesměl odejít bez povolení a vedení rezervace dokonce rozhodovalo i o sňatcích mezi obyvateli. Ruth se sem dostala, když jí bylo šest měsíců. Nejdříve mohla být se svojí matkou ve společné ženské ložnici, pak je ovšem oddělili. „A když vás jednou vzali od rodičů, už jste s nimi nesměli mít žádný kontakt,“ popisuje Ruth.

„Říkali nám, že se máme vyhýbat černým, protože jsou špinaví“

Ruth přesto dál svoji matku vídala ve společné jídelně, kde ovšem na jedné straně seděly ženy a na druhé děti. Obě skupiny se nesměly k sobě přiblížit, ani na sebe promluvit. Ruth se často pokoušela v jídelně upoutat matčinu pozornost, a proto dostávala různé tresty, například musela stát hodiny jen na jedné noze. Když bylo dívce pět let, její matku poslali z rezervace pryč a ztratila tak jedinou příbuznou.

Podobné příběhy popisují Aboridžinci v celé Austrálii. Rasová politika se odhadem dotkla asi 100 tisíců dětí, které v nízkém věku oddělili od rodičů a dali buď na vychování do bílých rodin, nebo je shromažďovali v různých pracovních táborech a zařízeních, kde se měly naučit především špatně placené domácí práce.

„Chtěla jsem se stát zdravotní sestrou. Ve škole jsem dostávala jen nejlepší známky, ale řekli mi, že takové povolání se pro mě nehodí, že jsem dobrá jen tak na péči o ovce a domácnost. Chtěli z nás prostě vychovat jen poslušné služebníky, kteří budou přijímat rozkazy,“ vzpomíná další z pamětnic. Další popisuje neskutečná zvěrstva, která zažila v zařízení pro dívky.

„Když mi bylo osm, zavřeli mě do staré márnice a nechali mě tam celou noc. Křičela jsem, ale nikdo pro mě nepřišel. Jedna z vychovatelek mě navíc pět let pohlavně zneužívala. Byla jsem tam až do 16 let a každý den nám pravidelně vymývali mozky. Říkali nám, že se máme vyhýbat černým, že jsou špinaví. Jednou k plotu u hřiště přišel muž, který začal zpívat a díval se na mě a na sestru. Řekla jsem jí, ať k němu nechodí, že je tmavý, a odešli jsme. Po dvou letech jsem zjistila, že to byl můj dědeček, který nás přišel hledat,“ vypráví další žena Ukradené generace. Právě toto pojmenování (Stolen generations) se vžilo pro děti domorodců, které vláda nařídila odebrat proti vůli jejich rodičů.

Omluva přišla po 40 letech, odškodnění ne

Podle odhadů mezi lety 1910 až 1970 vláda odebrala až třetinu dětí původních obyvatel. Přesná čísla chybí, protože některé děti možná dodnes netuší, že mají jiný původ. Děti se světlejší pletí stát umisťoval především do náhradních rodin. Přestože zamýšleným plánem bylo postupně vyhladit domorodé obyvatelstvo a včlenit zdejší původní obyvatele do bílé společnosti, stát to prezentoval jako pomoc dětem, které prý vyrůstaly v nevyhovujících podmínkách. „Říkali, že pro nás dělají to nejlepší. Asi z nás chtěli vychovat lidi podle svých představ, já nevím,“ vysvětluje Ruth.

sinfin.digital