Australské vlády chtěly z domorodců vychovat otroky. Rodinám ukradly až 100 tisíc dětí | info.cz

Články odjinud

Australské vlády chtěly z domorodců vychovat otroky. Rodinám ukradly až 100 tisíc dětí

Snad každý národ má ve své historii křivdu, před kterou lidé raději zavírají oči. Češi mají Benešovy dekrety, Němci Norimberské zákony a Australané zase Zákon o ochraně domorodců. Nejen střední Evropa byla totiž ve 30. a 40. letech centrem rasismu a násilí na menšinách. Také Australané se snažili svojí oficiální politikou vyhladit tamní původní obyvatelstvo. Brutální praktiky se týkaly především dětí Aboridžinců, které vláda rodinám doslova kradla, aby znemožnila zachovávání jejich rodů a tradic. Ani po padesáti letech se tehdejší děti nedočkaly odškodnění a jejich vyprávění mnohdy připomíná vzpomínky přeživších holocaustu.

„Říkali, že je to pro naše dobro. Ale pro mě by bylo dobré zůstat s maminkou,“ popisuje situaci v Austrálii 30. let 20. století pamětnice Ruth. S matkou je kvůli zákonu o domorodcích přesunuli do rezervace v Cherbourg. Ta připomínala zřízením nacistická ghetta. Nikdo nesměl odejít bez povolení a vedení rezervace dokonce rozhodovalo i o sňatcích mezi obyvateli. Ruth se sem dostala, když jí bylo šest měsíců. Nejdříve mohla být se svojí matkou ve společné ženské ložnici, pak je ovšem oddělili. „A když vás jednou vzali od rodičů, už jste s nimi nesměli mít žádný kontakt,“ popisuje Ruth.

„Říkali nám, že se máme vyhýbat černým, protože jsou špinaví“

Ruth přesto dál svoji matku vídala ve společné jídelně, kde ovšem na jedné straně seděly ženy a na druhé děti. Obě skupiny se nesměly k sobě přiblížit, ani na sebe promluvit. Ruth se často pokoušela v jídelně upoutat matčinu pozornost, a proto dostávala různé tresty, například musela stát hodiny jen na jedné noze. Když bylo dívce pět let, její matku poslali z rezervace pryč a ztratila tak jedinou příbuznou.

Podobné příběhy popisují Aboridžinci v celé Austrálii. Rasová politika se odhadem dotkla asi 100 tisíců dětí, které v nízkém věku oddělili od rodičů a dali buď na vychování do bílých rodin, nebo je shromažďovali v různých pracovních táborech a zařízeních, kde se měly naučit především špatně placené domácí práce.

„Chtěla jsem se stát zdravotní sestrou. Ve škole jsem dostávala jen nejlepší známky, ale řekli mi, že takové povolání se pro mě nehodí, že jsem dobrá jen tak na péči o ovce a domácnost. Chtěli z nás prostě vychovat jen poslušné služebníky, kteří budou přijímat rozkazy,“ vzpomíná další z pamětnic. Další popisuje neskutečná zvěrstva, která zažila v zařízení pro dívky.

„Když mi bylo osm, zavřeli mě do staré márnice a nechali mě tam celou noc. Křičela jsem, ale nikdo pro mě nepřišel. Jedna z vychovatelek mě navíc pět let pohlavně zneužívala. Byla jsem tam až do 16 let a každý den nám pravidelně vymývali mozky. Říkali nám, že se máme vyhýbat černým, že jsou špinaví. Jednou k plotu u hřiště přišel muž, který začal zpívat a díval se na mě a na sestru. Řekla jsem jí, ať k němu nechodí, že je tmavý, a odešli jsme. Po dvou letech jsem zjistila, že to byl můj dědeček, který nás přišel hledat,“ vypráví další žena Ukradené generace. Právě toto pojmenování (Stolen generations) se vžilo pro děti domorodců, které vláda nařídila odebrat proti vůli jejich rodičů.

Omluva přišla po 40 letech, odškodnění ne

Podle odhadů mezi lety 1910 až 1970 vláda odebrala až třetinu dětí původních obyvatel. Přesná čísla chybí, protože některé děti možná dodnes netuší, že mají jiný původ. Děti se světlejší pletí stát umisťoval především do náhradních rodin. Přestože zamýšleným plánem bylo postupně vyhladit domorodé obyvatelstvo a včlenit zdejší původní obyvatele do bílé společnosti, stát to prezentoval jako pomoc dětem, které prý vyrůstaly v nevyhovujících podmínkách. „Říkali, že pro nás dělají to nejlepší. Asi z nás chtěli vychovat lidi podle svých představ, já nevím,“ vysvětluje Ruth.

Přestože odebírání dětí skončilo v roce 1970, první ucelené informace se začaly dostávat na veřejnost až v 90. letech. V roce 1997 vydala Australská komise pro lidská práva zprávu Bringing Them Home, ve které se poprvé objevily informace o státních praktikách, ale i kroky, které by měly přispět k napravení křivd v rozdělené australské společnosti. Situace nicméně i po dvaceti letech zůstává stejná.

V roce 2008 se tehdejší australský premiér Kevin Rudd oficiálně omluvil původním obyvatelům. „Omlouváme se za bolest a utrpení Ukradených generací a jejich rodin, matkám a otcům a bratrům a sestrám za rozbití rodin a za nedůstojnost, s jakou jsme přistupovali k těmto hrdým lidem a jejich kultuře,“ pronesl tehdy premiér v projevu, který televize přenášely celostátně.

U omluvy ale zůstalo. Finanční kompenzace, ke které zpráva Bringing Them Home také vyzývala, se nechystá. Jediný případ, kdy oběť australského sociálního inženýrství získala odškodné, se odehrál v roce 2007. Bruce Trevorrow tehdy po deseti letech tahanic vyhrál soud, který mu přiřkl kompenzaci v hodnotě 447 000 amerických dolarů (asi 10 milionů korun).

Na Vánoce v roce 1957 ho rodiče jako 13měsíční dítě přivezli s bolestmi břicha do nemocnice. Ta jej po vyléčení předala náhradní rodině a biologickým rodičům sdělila, že dítě zemřelo. Matce se ale podařilo syna po deseti letech vypátrat. Trevorrow zažaloval vládu, protože následkem neklidného dětství, během kterého prožil také školní šikanu, trpí depresí a léčil se z alkoholismu. Soud také při posuzování zohlednil srovnání s jeho třemi biologickými sourozenci, kteří mohli vyrůstat s rodiči a kteří mají poměrně úspěšné životy. Trevorrow se náhrady dočkal 50 let poté, co jej rodině odebrali.

Den Austrálie vs. Den přežití

Deprese a krize identity jsou častými problémy Ukradené generace. Ačkoli vlády v minulosti deklarovaly, že jejich zájmem bylo zajistit těmto dětem skrze odebrání od rodičů lepší životy, realita tomu ani trochu neodpovídá. Odborníci popisují, že oběti mívají většinou nižší mzdy, než je australský průměr, protože v nových rodinách a školách zažívaly šikanu a ústrky. Navzdory některým snahám je bílá společnost nepřijala jako sobě rovné.

V současnosti se opět začalo mluvit o vhodnosti oslav státního australského svátku. „Den Austrálie“ totiž připadá na 26. ledna. Ten den roku 1788 u břehů Austrálie přistáli první evropští osadníci. Převážně původní obyvatelé ale s oslavou začátku kolonizace jejich země nesouhlasí a označují svátek jako „Den invaze“. V 90. letech začali ve stejný den slavit „Den přežití“ s odkazem na to, že i přes snahy kolonizátorů zničit původní kulturu, žijí tradice dál.

Právě diskuze kolem národního svátku nyní jitří staré rány. Původní obyvatelé by totiž chtěli, aby se oficiální Den Austrálie slavil jindy než v den počátku kolonizace, aby vláda dala najevo, že chce oba národy sjednotit. Premiér Scott Morrison nabídl, aby se den před státním svátkem ustanovil nový významný den, který bude připomínat dědictví původních Australanů. Šéfka nevládní organizace Australské smíření (Reconciliation Australia) Karen Mundineová ale toto řešení odmítla. „Diskuse se přece týkala především toho, zda by měl být 26. leden dál našim státním svátkem, protože pro domorodé obyvatele zůstává problematickým datem a není to termín, který by dokázal sjednotit náš národ,“ uvedla Mundineová.

Podobná příkoři jako obyvatelé Austrálie prožili v minulém století například také domorodí indiáni v Kanadě. I tam stát odebíral rodičům děti, které následně musely studovat v církevních školách, aby se z nich stali v očích státu plnohodnotní Kanaďané. Následkem drsných podmínek a tělesných trestů ale při této „péči“ zemřelo mezi lety 1883 až 1998 nejméně 3 200 dětí, které často končily v neoznačených hrobech, aniž by se rodiče dozvěděli o jejich smrti.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud