Prezident Edvard Beneš byl některými proklínaný za postoj k Mnichovské dohodě, jinými vychvalovaný jako „prezident obnovitel“, který se zasloužil o opětovný vznik Československa po druhé světové válce. Názory na něj se rozcházejí i 80 let poté, co umožnil Hitlerovi zábor českého pohraničí. Měl ale jinou možnost? „Velká část západního veřejného mínění by považovala za viníka války Československo, které nepřijalo kompromisní návrh, za který byl Mnichov tehdy považován. Většina západní veřejnosti krizi dlouho chápala jako problém postavení Němců v Československu, což je přesně ten způsob, jak ji představoval Hitler a nacistická propaganda. To samozřejmě Československou vládu znevýhodňovalo,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ historik Jindřich Dejmek, který je autorem dvoudílné publikace Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata. Zároveň nastiňuje, které skutečnosti týkající se osudového roku 1938 badatelé dosud neobjasnili.
Beneš byl v čele státu při podpisu Mnichovské dohody, v době války, i v čase nástupu komunistů k moci. Byl podle Vás právě on prezidentem, který ve srovnání s ostatními hlavami našeho státu stál během svého mandátu před nejtěžšími zkouškami?
V obou případech musel Beneš čelit navíc nátlaku svých formálních spojenců. V roce 1938 ho nejvíc šokoval postoj Francie, protože byla naším spojencem. Od vidiny francouzské pomoci se také odvíjely vojenské plány Československa. Byl to právě postoj Francie, který podle mě Beneše přinutil ke kapitulaci. V roce 1948 byl zase ovlivněn tlakem Sovětského svazu, který prezident už od poloviny války chápal jako garanci nezávislosti státu v případě dalších výbojů Německa. V obou těchto případech selhala spojenectví, na nichž čeští lídři chtěli vybudovat zabezpečení státu. V tomto případě byla Benešova role velmi těžká a velmi tragická.
Edvard Beneš vedl 17 let do roku 1935 československou diplomacii. Nebylo selhání spojenectví v září 1938 tedy částečně i jeho vinou?
To si nemyslím, protože politická situace v obou případech měla hlubší kořeny. Francie byla jedinou velmocí, která byla v roce 1919 ochotná garantovat novou politickou strukturu evropských zemí a byla ochotna nově vzniklé státy podporovat. Tím mladé státy a jejich elity neměly možnost orientovat se jiným směrem než na Francii. Německo bylo státem revizionistickým, který se snažil strukturu zvrátit, byť ten tlak minimálně do poloviny 30. let směřoval proti Polsku a ne proti Československu. Británie byla ochotná se angažovat nejdále na Rýnu a odmítala jít dál. Itálie byla od roku 1922 fašistickým státem. A pokud se dříve počítalo s případnou pomocí Ameriky, tak Spojené státy se po porážce Woodrowa Wilsona v roce 1920 stáhly do izolace. To byl faktor, který mnohem více ovlivnil vývoj Evropy, než se původně soudí. Oslabil totiž celkové postavení demokratického řádu v Evropě. A Československo mohlo existovat pouze v době demokratické.
Jakou roli mohl hrát při Benešově rozhodování fakt, že byl následovníkem davy uctívaného Masaryka? Necítil tlak a potřebu vyrovnat se mu?
Beneš byl do značné míry ideovým žákem Masaryka a velkou část života svou politickou aktivitu rozvíjel ve spolupráci s ním. Masaryk byl za svého života konfrontován s výzvami 20. a první poloviny 30. let, které byly jiné než výzvy po roce 1935, kterým čelil Beneš. Ten se ocitl v situaci, kdy na jedné straně stálo totalitní zbrojící Německo a na druhé straně nevyzpytatelná sovětská říše. To jsou situace, které Masaryk řešit nemusel, ale sotva by je podle mě mohl řešit jinak než Beneš. Tady chci jen podtrhnout věc, na kterou se často zapomíná: Beneš stejně jako Masaryk byl politik středně velkého státu, to znamená, že byl odkázán na spolupráci s velmocemi. Myslím si, že nikdo jiný by na jejich místě v dané politické konfiguraci nemohl obstát lépe.
