„Být muzikant a slyšet Prince je frustrující." Členové J.A.R. vzpomínají na geniálního hudebníka

Patří mezi nejoriginálnější a nejtalentovanější zjevy dějin populární hudby posledních několika dekád. Ovládal snad všechny hudební nástroje, byl úchvatný zpěvák, neopakovatelná byla jeho koncertní vystoupení. Přestože se připomíná především jeho tvorba z 80. let minulého století, svou nespornou virtuozitu dokazoval i později. Od poloviny 90. let demonstroval nekompromisní a svobodné jednání nejen v tvorbě, ale také v její distribuci: začal kritizovat zavedené poměry velkých nahrávacích společností, jméno si změnil na Symbol a vyhlásil boj proti tomu, co považoval za bezpráví na umělcích. U nás zůstal po celý svůj život neznámým a jen povrchně sledovaným umělcem. Přitom vydal přes čtyřicet výtečných alb, permanentně koncertoval a dokázal být po celý svůj život inovativní a kreativní. Mick Jagger a Barack Obama ho označili za jednoho z nejnadanějších, nejtvořivějších a nejproduktivnějších hudebníků současnosti. Minulý pátek to byl rok, co zemřel. Prince.

Jazzový mág Miles Davis o něm pravil už někdy ve druhé polovině 80. let, že může být novým Dukem Ellingtonem. „Prince řadím po bok těch největších velikánů: David Bowie, Michael Jackson, Burt Bacharach, Beatles, tam někam,“ říká v exkluzivním v rozhovoru pro INFO.CZ skladatel, producent, zpěvák a klávesista Roman Holý, jeden ze zakladatelů J.A.R., za kterými jsme se v čase prvního výročí Princovi smrti vypravili.

„Stevie  Wonder ho má na desce Time to Love, hraje tam na konci jedné pecky na kytaru, pár not. Skoro nic tam nedělá, ale jaké je to ,nic´! Jeho prostě, pokud se zajímáte o světovou popmusic, nejde minout, je jako Paříž mezi městy nebo tak něco. Vždycky na něj narazíte.,“ přidává se s komplimentem na adresu Prince zpěvák a textař Dan Bárta.

„No... Bylo to trošku překvápko, protože nevypadal na to, že by to chtěl nebo měl zabalit tak rychle... Zdeněk Suchý, náš kámoš, má na zdi takový svý táborový kůlny jeho plakát a pod ním je napsáno: pán, hrad, muž i stroj... Lépe to těžko říci,“ uzavírá Bárta odpověď na otázku, co pro něj Prince a jeho tvorba znamená. Kde tedy hledat příčiny toho, že ho v České republice takřka nikdo nezná?

Podle Romana Holého tomu tak je z několika důvodů. Prince byl extravagantní, v mnoha ohledech nekompromisně přímočarý, popravdě u něj šlo především o svobodu v tom smyslu, že si prostě dělal, co chtěl. Pokud vůbec, bývá tu řazen do jedné řady s ikonamy popu Michaelem Jacksonem a Madonnou. Svou logiku to má, avšak od docenění jeho díla to pozornost spíše odvádí.

J.A.R a Prince

J.A.R. se k tvorbě Prince hlásí explicitně od prvopočátku, vypravili jsme se proto za nimi. Kapela vznikla 17. listopadu 1989, původně ji tvořili skladatel, producent a klávesista Roman Holý a duo rapperů Oto Klempíř a Michael Viktořík. Ve druhé polovině 90. let se k nim připojil Dan Bárta, od roku 1999 se sestava ustálila na desetičlenném složení. Kromě Holého, Klempíře, Viktoříka a Bárty ji tvoří kytarista Mirek Chyška, bubeník Pavel Bady Zbořil, basista Robert Balzar a dechová sekce složená z Filipa Jelínka, Radka Kašpara a Františka Kopa. J.A.R. vydali celkem osm studiových alb. Poslední – Eskalace dobra – vyšla v březnu letošního roku. V současnosti je kapela s novou deskou na turné po České republice.

„Ještě bych možná zmínil i to, že jedna z hlavních poloh jeho zpěvu je fistule a ta jak známo, není v naší kotlině příliš vyhledávanou. Rovněž jeho vizáž byla dosti vzdálená rocku, tedy hudbě, která v oblíbenosti u nás jasně vede,“ vypočítává Holý. „Není to lehká muzika v tom principu na první dobrou, je trochu pro fajnšmekry, potřebuje pozornost, je to černý, pompézní, přisprostlý, drzý. Našinec není k toleranci takových jevů masově vychováván...,“ zamýšlí se Bárta. „Sám jsem musel na začátku vyvinout trochu úsilí, abych k němu našel cestu, hrál perfektně, o to nic, ale ten cirkus kolem... Jenže pak mi došlo, že hraje, skládá a tancuje tak, jak vypadá, no, že vypadá tak, jak hraje, že je úplně soudržnej, kompaktní, jednoznačnej, že dost přečnívá...,“ přidává se Mirek Chyška

Prince svou kariéru započal v sedmnácti letech, kdy podepsal smlouvu s Warner Bros. Records, dva roky na to, v roce 1978, vydal první album, jmenovalo se For You a nahrál si ho kompletně sám. K této praxi se mimochodem uchyloval v celku pravidelně po celý svůj život. První velký úspěch zaznamenal s dvojalbem 1999 z roku 1982, prodalo se ho přes tři miliony kusů, mimořádný komerční celosvětový průlom následoval s albem Purple Rain z roku 1984: koupilo si ho přes třináct milionů lidí.

Z utržených peněz si Prince nechal v Minneapolis postavit obří nahrávací komplex Paisley Park, ve kterém až do své smrti žil a nahrával jednu desku za druhou. Každá z následující etapy by stála za samostatný článek, vypíchnout ale musíme jedno z jeho nejdokonalejších alb vůbec: dvojalbum Sign ´O` Times z roku 1986, které vydal na nátlak vydavatele poté, co chystal trojdesku Crystal Ball (trojalbum s tímto názvem nakonec vydal v roce 1998, v limitované edici, pouze pro registrované fanoušky). Sign ´O` Times existuje také ve video verzi, patří mezi nejúchvatnější hudební filmy vůbec.

Následovalo – nakonec stažené z prodeje a v limitované edici zveřejněné až v roce 1994 – Black Album, krátce na to Lovesexy (1988), soundtrack k prvnímu Batmanovi (1989) a Gaffiti Bridge (1990). Těžko říct, které album z této éry bylo podařenější, záležet bude na osobním vkusu posluchače a na tom, se kterou z nich začne. Totéž platí de facto o celém jeho díle: na začátku devadesátých let vydává dnes již klasická alba Diamonds and Pearls (1991) a Love Symbol (1992), následuje naopak nedoceněná, avšak podle autora tohoto textu hodně podařená deska Come (1994), o rok později vychází Gold Expirience (1995), která Prince možná naposledy vrátila na čela hitparád.

K témuž období se váže konec smlouvy u Warnerů a pak už stěží usledovatelný sled mnoha věcí započatý koncepčním megalomanským trojalbem Emancipation (1996), přes další trojalbum archivních nahrávek Crystal Ball (1998), podařené The Vault: Old Friends 4 Sale (1999), popové Musicology (2004), 3121 (2006) a Planet Earth (2007) či taneční MPLSound (2009) až k futuristickému funky z jeho pozdních desek Art Official Age (2014) a Hit´n´Run Phasse 1 z roku 2015. Po odchodu od Warnerů se Prince mnoha lidem ztratil, kontakt s ním udrželi pouze ti aktivní.

Nejen proto je třeba připomenout několik ambiciózních a experimentálních projektů z počátku tisíciletí: Rainbow Children (2001), komorní album One Nite Alone (2002), na kterém se doprovázel pouze na piano, na něj navazující vůbec první živé dvojalbum (2002) či instrumentální desky Xpectation (2003) N.E.W.S. (2003) a C-Note (2004). „Nejradší mám asi Rainbow Children, a taky takovou tu desku s NPG, nějak mě nachytaly v takovým na něj citlivým období. Viděl jsem jeden živej záznam s Michaelem B., Tonym C. a Sonym T., nebo jak se jmenují, rytmika z NPG zkrátka, jenom v triu hráli, to byla pecka,“ říká Míra Chyška. Na mysli má album Undertaker, které vyšlo pouze na videu v polovině 90. let. Pochází z něj mimo jiné předělávka Honky Tonk Women od Rolling Stones.  

Ve zkratce lze říct, že Prince vydával minimálně jednu desku za rok. Všechny si udržují vysoký standard, mnohé jsou mimořádné. Stylově se pohybují mezi funky, R´n´B, jazzem, rockem, blues a hip hopem. Hudba je to černá, plná erotiky a sexu, víře, ale také o sociálních tématech. Třeba na svou poslední desku z roku 2015 zařadil skladbu, kterou složil v reakci na nepokoje ve městě Baltimore, jež vyvolaly násilnosti místní policie směrem k černošskému chlapci, který po brutálním ataku policistů zemřel. Prince k písni uvedl, že by měl každý bojovat za rovnoprávnost a potírat nehumánní chování na všech úrovních. „Albums still matter. Like books and black lives, albums still matter,“ řekl pak Prince v únoru 2015 na slavnostním ceremoniálu, když předával Beckovi cenu Grammy za album roku. Politice se ale v úzkém slova smyslu vždy spíše vyhýbal.

„Neznám zdaleka všechna alba. Mám rád desku Gold Expierence, tu jsem jeden čas ,brousil´ téměř denně. Purple Rain je obdivuhodný cvičení ve stavbě a pompéznosti,“ říká Dan Bárta. Zjevně největší znalec tvorby Prince v J.A.R. Roman Holý přiznává, že je spíše velkým přívržencem tzv. warnerovského období, tedy té umírněnější etapy. „Přesto, že jsem sledoval Princovy desky i v dalších letech, trochu jsem se ztrácel. Byl trochu posedlý sám sebou a vydával toho opravdu mnoho. Je tak trochu logické, že v tak obrovském množství vydaného materiálu se občas našly i věci, které nebyly úplně stoprocentní. Jinak řečeno, to co on tak bytostně nesnášel, tedy jakoukoli kontrolu, či redukci materiálu nebo tlak ze strany velké nahrávací společnosti, jsem považoval v jeho případě spíš za přínos,“ říká.

„Avšak kterou desku mám nejradši? To se nedá přesně říct,“ doplňuje Holý s tím, že v každém jeho období se dají najít perly. „Mému srdci je asi nejblíž Sign ´O` the Times, Diamonds and Pearls nebo Love Symbol. Rovněž jeho první čtyři desky jsou opravdu výborné.“ A lze se s Princem vůbec v nějakém ohledu měřit?, ptáme se členů J.A.R. V reakcích panuje shoda. „To opravdu nelze. V naprosto žádném ohledu,“ nepochybuje Holý. Být muzikant a slyšet Prince je podle něj vlastně poměrně frustrující záležitost.

„Měřit se s kýmkoli, natož s člověkem považovaného většinou lidí za génia se opravdu nedá,“ doplňuje se smíchem Chyška. „Pokud ho budu vnímat jen jako kytaristu, je jeden z mých nejoblíbenějších vůbec. Myslím, že se nedá vnímat jen jako kytarista, bubeník, tanečník, zpěvák… Do jeho hry se promítá celá jeho osobnost, samozřejmě, že si někdy musel osvojit techniku nástroje do té míry, aby se mohl vyjadřovat, ale to asi musel stihnout jako malý Prince, aby se z něj v dospělosti mohl být Symbol,“ dodává Chyška. Také podle Bárty je Prince dokonale mimo soutěž: „Asi jako když si takový celkem slušně vyvážený větroň vedle rolujícího airbusu 380 v úpravě dual turbo luxus plus prostě ani nevzpomene na to, že je taky letadlo.“

Jednou rovinou jeho díla jsou alba, další, nejmíň stejně podstatnou, pak koncerty, téměř nepřetržitá turné, jeho legendární afterparty. Za připomenutí stojí třeba jeho majstrštyk z léta roku 2007, kdy si na necelé dva měsíce pronajal londýnskou O2 arénu a uspořádal v ní jedenadvacet beznadějně vyprodaných koncertů. Z tehdejšího pobytu v Londyně existuje také podmanivý sestřih z klubových after party nazvaný Indigo Nights. Zkrátka: pokud Prince nebyl zrovna ve studiu, koncertoval. „Viděl jsem v rozmezí let 1992 až 2016 celkem sedmnáct koncertů a několik afterparty. Většinou se jednalo o absolutně ultimativní zážitky, které se s ostatními koncerty, které jsem viděl, nedají prakticky srovnat,“ reaguje Holý.

„Strhující výkon ve všech směrech byl vždy naprostou samozřejmostí. Brilantní výběr spoluhráčů a neustále obměňovaný playlist dělal z každého jeho vystoupení mimořádnou událost. Úplně nejraději vzpomínám na koncerty z období Diamonds and Pearls, kdy ještě Prince tančil,“ vysvětluje klávesista J.A.R. „Jednou jsme jezdili,“ vzpomíná Bady Zbořil, „po nějakým jeho koncertě tři hodiny po nějakým rakouským městě a hledali jsme, kde by tak mohl hrát afterparty, dělal to tak, že se domluvil někde v klubu na poslední chvíli a na tajno. Ptali jsme se spousty lidí... No, nakonec jsme to nezjistili, už jsme byli úplně hotoví, tak jsme šli spát... A on to někde skutečně v nějakým klubu rozbalil až kolem druhý ráno. Asi se potřeboval dohrát...“

sinfin.digital