Celá Praha byla pracovištěm StB. Občany sledovali z kostela i kuchyně, tvrdí Tomek | info.cz

Články odjinud

Celá Praha byla pracovištěm StB. Občany sledovali z kostela i kuchyně, tvrdí Tomek

V Praze v období komunistické totality existovaly stovky konspiračních bytů, ve kterých se scházeli důstojníci Státní bezpečnosti (StB) se svými agenty. Estébáci také využívali řadu možností, aby mohli své „nepřátele režimu“ sledovat doslova za všech okolností. Kromě informací z odposlechů měli k dispozici i fotografie a záznamy pořízené z tajných pozorovacích bodů. Ty se nacházely například na půdách, kde byly falešně označeny jako zařízení požární ochrany, nebo přístroje na kontrolu otřesů metra. Komunisté se ale nevyhýbali ani bizarnějším pozorovatelnám, například kuchyni v bytě jedné starší paní. „Za oknem jí nainstalovali jakousi bednu, která vypadala jako skříňka na nádobí, ale ve skutečnosti v ní byla kamera,“ vysvětluje historik Vojenského historického ústavu Prokop Tomek, který chystá nové vydání svého průvodce Estébáckou Prahou. 

Jaká místa v průvodci popisujete?

Právě nyní začínám chystat druhé vydání. V tom prvním byly zejména úřadovny Státní bezpečnosti, o kterých veřejnost věděla, i ty méně neznámé, pak jsem tam zařadil věznice a zadržovací zařízení, v některých případech i ubytovací prostory, kde bydleli například sovětští poradci. Spíše okrajově tam zmiňuji také propůjčené konspirační byty. V podstatě celá Praha byla tehdy svým způsobem pracovištěm Státní bezpečnosti. To si většinou lidé neuvědomují. Nové vydání bude nově obohaceno o problematiku sledování. Ve veřejném prostoru totiž existovala řada kontrolních bodů a dokonce kamerový systém, který sloužil StB, aby mohla sledovat takzvané zájmové osoby. Tato místa se nacházela například na půdách, ale i v bytech. V tomto ohledu je poměrně známá věž malostranského kostela svatého Mikuláše, odkud příslušníci StB lidi sledovali. Méně už se ale například ví o podobném prostoru ve věžičce nad kavárnou Slavia.

Jak jste o těchto neznámých místech získával informace?

Tyto objekty byly samozřejmě předmětem utajení a nesměly se fotografovat. Výjimkou jsou ale právě objekty sledování a improvizované místnosti na půdách. K tomu se zachovala dobrá dokumentace, protože StB si dělala pro svoje potřeby záznamy, aby věděla, co vše má pro sledování k dispozici. Zachovaly se například i různé smlouvy, nebo faktury za spotřebu elektřiny v těchto místech. Na rozdíl například od konspiračních bytů se dochovaly i fotografie těchto sledovacích bodů, které pochází zhruba z roku 1979 a budou právě v novém vydání knihy.

Ta místa, která StB využívala, podléhala utajení, nebo o některých z nich lidé věděli, nebo alespoň tušili?

Drtivou většinu objektů StB tvořila místa se zvláštním režimem, kam mohli civilisté jen na zvláštní povolení a tyto budovy nebyly nijak oficiálně označeny jako sídla StB. V jejich vlastnictví ale byly i veřejné budovy, například budova ministerstva vnitra na Letné, o nichž veřejnost oficiálně směla vědět. Co se týče sledovacích objektů, tak ty bez výjimky podléhaly utajení.  Často bylo to místo v rámci konspirace označeno jako zařízení požární ochrany, nebo jako zařízení na kontrolu otřesů metra, aby tam nikdo nepovolaný nelezl a nepátral.

Záznamové zařízení skryté v dětském kočárkuZáznamové zařízení skryté v dětském kočárkuautor: Archiv Bezpečnostních složek

Byla tato místa, odkud StB sledovala zájmové osoby, jen na půdách a podobně, nebo třeba i v obydlených bytech?

Nejkurióznější příběh se podle mě týká francouzské ambasády, kterou příslušníci StB bedlivě sledovali několika kamerami. Potřebovali ale také kameru, která by byla přímo naproti konzulátu, a proto se domluvili s jednou důchodkyní, která v těch místech bydlela v přízemním bytě, že kameru umístí do její kuchyně. Za oknem jí nainstalovali jakousi bednu, která vypadala jako skříňka na nádobí, ale ve skutečnosti v ní byla kamera. Ve svazku se dodnes zachovala přímo smlouva o pronájmu části kuchyně. Tohle byla ale výjimečná situace, ta důchodkyně byla navíc v 50. letech spolupracovnice StB, jak jsem posléze zjistil.

Jak moc se dařilo konspirační byty i tato místa s kamerami utajit? Nevšimli si sousedé něčeho neobvyklého?

V konspiračních bytech se většinou scházeli důstojníci StB se svými agenty, aby si vyměnili informace. A to mohlo být nápadné, pokud se v bytech jen čas od času objevovali třeba dva muži. V té nemovitosti totiž třeba jinak nikdo nebydlel, vlastník ji poskytnul k užívání StB. Bylo proto třeba, aby nevzbudili v okolí nežádoucí pozornost, a proto třeba důstojníci museli chodit i na bytové schůze. Problém ale nastával, když se u příležitosti státních svátků musely povinně vyvěšovat na okna vlaječky. Protože tam nikdo fakticky nebydlel, paradoxně právě v těchto bytech využívaných StB vlaječky chyběly. Pilní domovní důvěrníci pak nahlašovali, kdo vlaječky nevyvěsil, a když se začali shánět po majiteli, mohla celá konspirace skončit.

Kromě konspiračních bytů – ve kterých se, předpokládám, nyní opět bydlí – jsou ty objekty, které využívala StB, přístupné?

Často přístupné nejsou, nebo už zanikly a na jejich místě vzniklo něco jiného. Podle mě je škoda, že se nedá dostat například do budovy Arcibiskupského gymnázia v ulici Ronalda Reagana v Bubenči, kde bylo v době procesů mezi lety 1950 až 1953 Ministerstvo národní bezpečnosti. Tehdy to bylo centrum toho nejhoršího teroru, což se dnes málo ví. Celý areál patří dodnes Ministerstvu vnitra. Před pár lety jsem se tam dostal a v bočním křídle v suterénu je zachovaná věznice z 50. let, která je ale běžně nepřístupná. V současnosti jsou tam sklady. Přitom jsou tam zachovány dveře cel, skládací lůžka i stolky, skrytá světla i díry po toaletách a zakrytá okna. Byla tam tajná operativní věznice kontrarozvědky, kde se vyslýchali agenti chodci, které chytili na hranici. Vyfotil jsem tam několik snímků, které budou součástí právě druhého vydání průvodce. 

Z důvodu konspirace prý StB dokonce založila dva fiktivní podniky…

Ano, jeden se jmenoval Montážní ústav a druhý Státní výzkumný ústav. Sídlily na Štefánikově a ve Štěpánské ulici. V tamních „kancelářích“ seděl jeden příslušník StB, který vystupoval jako náměstek ředitele, a jedna příslušnice, která hrála jeho sekretářku. Měli dokonce vlastní razítka, aby byla iluze dokonalá, a pokud už někdo přišel, nebo volal a chtěl něco zjistit, sekretářka mu řekla, že k dispozici je pouze soudruh náměstek, protože ostatní jsou v terénu. Tak se jim dařilo udržet zdání opravdovosti. Příslušníci StB tak v rámci krytí měli ve falešných občanských průkazech uvedeno zaměstnání v jednom z těchto podniků, aby nebyla zjevná jejich příslušnost k StB.

Byly v Praze oblasti, kde se těch objektů StB koncentrovalo více?

Samozřejmě to byla oblast kolem Bartolomějské a Konviktské ulice, kde sídlilo několik důležitých složek StB, například Centrála správy vyšetřování nebo Krajská správa Praha. Další důležitou oblastí je Bubeneč, kde bylo centrum Státní bezpečnosti v první polovině 50. let. Nacházely se tam mimořádně zajímavé objekty, část z nich se ale nedochovala, například takzvaný Statek, kde se uskutečňovaly brutální výslechy. Na jeho místě je nyní nová policejní budova. Z Bubenče se pak StB v druhé polovině 50. let přesunula do areálu Masarykových kolejí v tehdejší Sadové ulici. Tam sídlili sovětští poradci i správa kontrarozvědky. Právě tam v roce 1989 došlo k urychlené skartaci některých důležitých dokumentů. K tomuto areálu také existují dochované plány, kde se dá najít, ve které kanceláři kdo seděl, a zůstal zachován i plán obrany, který určuje, kde měly být na budově rozmístěné lehké kulomety v případě napadení.

Kolik bylo na území Prahy konspiračních bytů?

V jednom momentě jich vždy „fungovalo“ několik desítek. Měly ale určitou životnost, která se odvíjela od toho, jak moc se je dařilo utajit. Velký problém nastal například po roce 1968, kdy řada příslušníků a agentů StB utekla na Západ. StB v takových případech vyhodnocovala, co tito lidé věděli a co z toho může plynout za problém. Pokud se například tento člověk scházel právě v nějakém konspiračním bytě, tak ho vyřadili a k těmto účelům ho už nepoužívali. Za těch 40 let tak v Praze existovaly stovky konspiračních bytů. Jdou ale stěží dobře zmapovat, protože k řadě z nich se nedochovala adresa, ale jen krycí jméno, kterým je StB označovala.

Stanoviště StB v kostele sv. MikulášeStanoviště StB v kostele sv. Mikulášeautor: Profimedia

Byla snaha konspiraci podpořit i tím, že do bytů chodili třeba stále jen ti samí lidé?

O to se snažili, případně často vytvořili i krycí legendu, která měla přítomnost různých lidí v bytě zvěrohodnit. Například, že někdo půjčuje svůj byt kolegům, kteří přijíždí do Prahy a potřebují někde přespat. Utajování těchto bytů bylo pochopitelně mnohem lehčí v Praze, než v krajských, neřkuli okresních městech. Tam to bylo prakticky nemožné. Dost často se ke schůzkám využívaly i nebytové prostory, kde bývalo snazší vysvětlit, proč tam chodí různí lidé, například to místo vydávali za sklad.

Když už jste to zmínil, jak to bylo s objekty StB v jiných městech?

Bylo jich pochopitelně méně. Složky s celostátní působností fungovaly v Praze a v krajských městech byly krajské správy. Našli bychom tam i konspirační byty a věznice. Téměř ve všech okresech byla také oddělení StB, která už ale byla menší, bylo tam třeba jen 10 příslušníků.

Objevují se ještě stále nová místa, která StB využívala, a neví se o nich?

Objevují se právě zapomenuté pozorovací body, odkud StB špehovala občany. Že by se ale objevila nějaká nová úřadovna, o které nikdo nevěděl, to ne. Ke známým místům se ale nacházejí nové informace. Do druhého vydání knihy jsem například doplnil docela významné podrobnosti, které se týkají mezinárodní pošty na Senovážném náměstí, kde v současnosti stojí hotel. Za normalizace to ale byla opravdová pošta, ke které bylo připojeno pracoviště 6. správy SNB, což byla technická správa StB. Otvírali tam dopisy, a pokud ze zahraničí přicházely například nějaké takzvané ideo-diverzní materiály, tak je rovnou ničili.

Dochovala se také informace o tom, že když Hlas Ameriky v době letu Apollo vyzýval, že lidé si mohou psát na jednu zahraniční adresu o fotografie astronautů, tak ty žádosti končily právě na této poště. Lidé takto poslali asi 1 500 žádostí o fotografie a agenti StB zhruba 1 400 zničili. Aby to nebylo nápadné, tak několik desítek přes hranice pustili. Nepotřebovali, aby někdo udržoval styky se zahraničím, byť se to týkalo jen zájmu o kosmonautiku. Na oddělení pošty bylo 9 zaměstnanců a všichni to byli agenti StB, protože jinak by se to otevírání dopisů nepodařilo utajit. Řada objektů, které v knize popisuji, například služebny StB, věznice a pozorovací místa nezasáhla do života většiny společnosti, ale možnost posílat a dostávat dopisy se dotkla v podstatě každého.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud