Češi jsou k církvím skeptičtí. Odpůrce vědeckého pokroku bych ve farnosti nechtěl, říká teolog Vinš

Adéla Gálová

Česká republika je v posledních dekádách tradičně označována za vlajkovou loď evropského ateismu. O to populárnější se ve zdejším prostředí zdají být směry, které tíhnou k alternativním výkladům spirituálního poznání. Co je příčinou toho, že jsou české kostely mimo sváteční dobu obvykle poloprázdné, a jaký historický základ se rozprostírá za vědami, označovanými jako „esoterní“? Jak definovat „sektu“, a co můžeme od alternativních nauk očekávat do budoucna? Odpovídá kněz a religionista Petr Jan Vinš.

Jak byste esoterismus definoval, a do jaké míry se jeho pravý význam shoduje s obecnou představou, že jde o „ty obskurní vědy“?

Samotný termín pochází z řečtiny a označuje „to, co je skryté“. Jako esoterní bývaly označovány nauky spojené s náboženstvím či mystikou, nebyly však vyučovány veřejně, nýbrž v ústraní, skrytě. V řeckém náboženství existovaly v předkřesťanské době různé neveřejné mysterijní kulty, zaměřené pouze na užší okruh zasvěcenců. Čím déle se učili, tím byli z pohledu mystiků „esoternější“ - blíže skryté podstatě nauky.

Co všechno se pod pojem esoterismu vlastně skryje?

Je velice široký a lze ho aplikovat na celou řadu jevů: historických, náboženských i jiných. Mohou se jím označovat celé náboženské proudy, ale i jednotlivé přístupy v rámci existujících náboženství. Esoterní tradici v širším slova smyslu má třeba i křesťanství či judaismus; najdeme je de facto snad v každém náboženství. Bytostně esoterním proudem byla například gnóze, která měla celou řadu kosmogonických či kosmologických teorií. Svět podle ní nebyl například stvořen dobrým Bohem, nýbrž zlým démiurgem. Esoterismus byl tedy vždy součástí každé kultury a v různých dobách byl různě oblíben. Jeho obliba v naší kultuře vzrostla kupříkladu v období renesance – křesťanským zájmem o židovskou kabalu, alchymii a další prvky, které shrnujeme pod pojem „západní esoterismus“.

Tvoří dnes tyto vědy právoplatnou protiváhu oficiálním náboženským směrům?

To je složitá otázka. Nebudu mluvit o individuální rovině, tedy o člověku, který třeba utíká k alternativnímu učení v době, kdy má nějaké problémy s institucionalizovaným náboženstvím. Esoterní proudy ale asi obecně nelze vnímat jako protiváhu náboženských institucí, především proto, že se většinou samy vytváření institucí brání. Jsou to tedy spíše nesouvisející, někdy se křížící přímky, z nichž každá míří trochu jiným směrem.

Jak se na esoterické směry církve „tváří“?

Myslím si, že popravdě většinou spíše nijak a když už, tak spíše kriticky. V duchovenské praxi se ale může snadno stát například to, že máte ve své farnosti někoho, kdo tíhne k mystickým a fantaskním výkladům světa. Asi každý duchovní se setkal s někým, kdo s ním chtěl rozprávět třeba o reinkarnaci a podobně. V takovém případě je třeba jasně vymezit, co se ještě nachází v těch hranicích křesťanství, jak je chápou mainstreamové denominace, a co už je za nimi.

sinfin.digital