Články odjinud

Češi jsou k církvím skeptičtí. Odpůrce vědeckého pokroku bych ve farnosti nechtěl, říká teolog Vinš

Češi jsou k církvím skeptičtí. Odpůrce vědeckého pokroku bych ve farnosti nechtěl, říká teolog Vinš

Česká republika je v posledních dekádách tradičně označována za vlajkovou loď evropského ateismu. O to populárnější se ve zdejším prostředí zdají být směry, které tíhnou k alternativním výkladům spirituálního poznání. Co je příčinou toho, že jsou české kostely mimo sváteční dobu obvykle poloprázdné, a jaký historický základ se rozprostírá za vědami, označovanými jako „esoterní“? Jak definovat „sektu“, a co můžeme od alternativních nauk očekávat do budoucna? Odpovídá kněz a religionista Petr Jan Vinš.

Jak byste esoterismus definoval, a do jaké míry se jeho pravý význam shoduje s obecnou představou, že jde o „ty obskurní vědy“?

Samotný termín pochází z řečtiny a označuje „to, co je skryté“. Jako esoterní bývaly označovány nauky spojené s náboženstvím či mystikou, nebyly však vyučovány veřejně, nýbrž v ústraní, skrytě. V řeckém náboženství existovaly v předkřesťanské době různé neveřejné mysterijní kulty, zaměřené pouze na užší okruh zasvěcenců. Čím déle se učili, tím byli z pohledu mystiků „esoternější“ - blíže skryté podstatě nauky.

Co všechno se pod pojem esoterismu vlastně skryje?

Je velice široký a lze ho aplikovat na celou řadu jevů: historických, náboženských i jiných. Mohou se jím označovat celé náboženské proudy, ale i jednotlivé přístupy v rámci existujících náboženství. Esoterní tradici v širším slova smyslu má třeba i křesťanství či judaismus; najdeme je de facto snad v každém náboženství. Bytostně esoterním proudem byla například gnóze, která měla celou řadu kosmogonických či kosmologických teorií. Svět podle ní nebyl například stvořen dobrým Bohem, nýbrž zlým démiurgem. Esoterismus byl tedy vždy součástí každé kultury a v různých dobách byl různě oblíben. Jeho obliba v naší kultuře vzrostla kupříkladu v období renesance – křesťanským zájmem o židovskou kabalu, alchymii a další prvky, které shrnujeme pod pojem „západní esoterismus“.

Tvoří dnes tyto vědy právoplatnou protiváhu oficiálním náboženským směrům?

To je složitá otázka. Nebudu mluvit o individuální rovině, tedy o člověku, který třeba utíká k alternativnímu učení v době, kdy má nějaké problémy s institucionalizovaným náboženstvím. Esoterní proudy ale asi obecně nelze vnímat jako protiváhu náboženských institucí, především proto, že se většinou samy vytváření institucí brání. Jsou to tedy spíše nesouvisející, někdy se křížící přímky, z nichž každá míří trochu jiným směrem.

Jak se na esoterické směry církve „tváří“?

Myslím si, že popravdě většinou spíše nijak a když už, tak spíše kriticky. V duchovenské praxi se ale může snadno stát například to, že máte ve své farnosti někoho, kdo tíhne k mystickým a fantaskním výkladům světa. Asi každý duchovní se setkal s někým, kdo s ním chtěl rozprávět třeba o reinkarnaci a podobně. V takovém případě je třeba jasně vymezit, co se ještě nachází v těch hranicích křesťanství, jak je chápou mainstreamové denominace, a co už je za nimi.

Potvrzuje vám praxe to, co dlouhodobě ukazují statistiky a co se o nás traduje, že Češi jsou národ bezvěrců a agnostiků? Netíhnou na druhé straně naopak ke spiritualitě právě skrze esoterické směry?

V první řadě bych určitě nesouhlasil s tím, že Češi jsou národem bezvěrců. Myslím si, že to tzv. české bezvěrectví, které vychází z anket a sčítaní lidu, ukazuje ve skutečnosti na něco jiného. Na něco, co je dle mého v české mentalitě velmi silné, a to je krize institucí. Ani ne tak víry nebo náboženských obsahů, nýbrž zejména církevní příslušnosti – lidé jednoduše nechtějí být součástí nějaké organizace, církve. Když se řekne „církev“, automaticky si ji u nás většina lidí zosobní do té katolické, takže za těmi důvody mohou být i různé historické reminiscence – Bílá hora, monarchie apod. Nejde tedy o to, že by ti lidé nepociťovali potřebu po nějakém sebepřesahu. To jsou ti slavní Halíkovi „něcisté“ - lidé, kteří se nechtějí připojit k žádné církvi, ale věří, že „něco je“. Když se podíváme na trh nových náboženských hnutí – meditací, reiki, minulých životů a podobně, cílí právě na tuto skupinu. Snaží se poskytovat určitou formu přesahu – vlastně odpovídá na poptávku, která nemůže být realizována v rámci organizovaného náboženství. Je na církvích, aby se zamyslely, proč to tak je, a pokusily se tyto lidi lépe oslovit.

Proč myslíte, že je to tak nepřitažlivé?

To souvisí s naší historickou zkušeností a neomezuje se to jen na oblast náboženství. Skepse vůči strukturám a organizacím se objevuje i v dalších rovinách. Mohou to být třeba politické strany. Být členem nějaké politické strany znamená u širokých vrstev populace něco podobného, jako kdyby měl člověk dvě hlavy. Raději o tom nebudeme mluvit, protože se to ve slušné společnosti nedělá. Možná je to tedy spíše součást naší národní povahy, že instituce z principu spíše „nemusíme“. Myslím si ale, že je to spíš škoda.

Čím si vysvětlujete vysokou popularitu nejrůznějších sebepoznávacích seminářů a kurzů, pracujících s esoterickými prostředky? Jsou to pro lidi jakési bašty proti civilizačním jevům?

Primárně si myslím, že touha po sebepřesahu je člověku přirozená. Byli i tací, co tvrdili, že každý člověk má nějaké implicitní náboženství. Nějaká forma hledání smyslu je každopádně člověku vlastní a z mého pohledu jej činí člověkem. Hledání může nabývat formy náboženského, ale třeba i filosofického hledání vlastního přesahu. A právě ta obrovská nabídka – stačí zajít na internet a na člověka se vyvalí všechno možné i nemožné – na tyto potřeby cílí. Zvláště v naší specifické situaci, v níž není pro řadu lidí tato role naplňována tradičními institucemi.

Jak vnímáte tyto cesty k hledání „smyslu“ vy sám? Myslíte, že jsou nebezpečné, že „klamou lidi“?

To záleží na konkrétním směru. Nebezpečného se toho na této scéně dá najít dost, ať už pro vaši psýché nebo peněženku - , a nejčastěji pro obojí.

V čem se v tomto ohledu eventuálně liší od tradičních církví? V čem je třeba akt vykládání tarotu či sestavení horoskopu méně důvěryhodný, než dejme tomu kázání nebo náboženská ceremonie?

Tady je na místě se zamyslet, zda na to chci odpovídat jako duchovní nebo jako religionista. Když budu odpovídat jako duchovní, samozřejmě řeknu s trochou nadsázky, že rozdíl je v tom, že my máme pravdu. Ale když se na to podíváme s religionistickým odstupem, můžeme říci, že církve, které tu existují dlouhou dobu, mají už vypracované nějaké samočistící mechanismy. Prostředky, jak zůstat v trvale udržitelném stavu. To celá řada nových náboženských hnutí nemá. Mohou na začátku zaplát nadšením a krátkodobě strhnout lidi k nějaké mimořádné aktivitě, která rychle vyhasne a zanechá lidi třeba i poškozené. Obecně je tu tedy ta výhoda dlouhé tradice, ke které se církev může odkazovat a díky níž má vypracované určité stabilizační mechanismy.

Jak pohlížíte na sekty a na léčitele? Lze je paušálně odsoudit coby šarlatány a podvodníky?

První důležitá otázka je, co lze vlastně označit za sektu. Asi nenajdeme sektáře, který by o sobě prohlašoval, že je sektář. Termín „sekta“ je de facto polemické označení, kterým většinová společnost označuje menšinu, se kterou má problém. Ten termín je často používaný téměř jako nadávka vůči skoro čemukoli, co není na náboženském poli mainstreamové. Druhá věc je, že samozřejmě reálně existují skupiny, hnutí a podobně, které vykazují znaky totalitárního vedení – toho, čemu vlastně můžeme říkat „sektářské jednání“. Patří sem bezvýhradná oddanost nějakému guruovi a podobně. To samozřejmě existuje a je potřeba to vnímat jako problém. Na druhé straně tu platí náboženská svoboda, a pakliže chce někdo uctívat gurua v oranžové pláštěnce, člověk s tím nic neudělá – a ani by, z občanského hlediska, neměl. To ale neznamená, že bychom neměli poukazovat na objektivní problémy v některých takových proudech. Například u léčitelů je to situace dost zřejmá – pokud klamou lidi a odrazují je od regulérní léčby, je na místě se proti tomu ostře vyhradit.

Dá se určit, kde se to láme? Odkdy už lze skupinu označit za sektu?

Nedá. Přechod mezi tím, co bychom intuitivně jednoznačně označili za sektu a zavedenou náboženskou společností, je často velmi pozvolný. Je to taková šedá zóna.

Co, dejme tomu, Svědci Jehovovi?

V takové té sektobijské literatuře najdete jako sektu označené typicky právě třeba je, nebo např. Mormony. Když se na ně ale podíváte, jde vlastně o náboženské společnosti, které už mají obě dlouhou tradici, nějakým způsobem fungují… Jistě, zastávají třeba názory, které jsou hodně radikální a odchýlené od celospolečenského mainstreamu. Takové názory ale přece zastává i leckdo jiný a nemusíme ho nezbytně nazývat sektou. Osobně bych byl s používáním toho termínu velmi opatrný, je to spíše relační slovo. Tím, že někoho takto označíte, nevypovídáte nic o něm samotném, ale spíš o vašem vztahu k němu.

Věříte lidem, kteří se cítí „vyvolení“? Jak se liší pocit „vyvolenosti“ od pocitu „povolanosti“ - například ke kněžské funkci?

„Povolaným“ se můžete cítit k tomu, abyste sloužili, když se ale považujete za „vyvoleného“, máte pocit, že jste majitel pravdy, kterou budete udílet všem okolo.

Vyvolení jsou ale přece v tradicích takřka všech církví…

To ano, ale pokud se bavíme o každodenním životě, potkám-li se s takovým „majitelem pravdy“ - a bohatě stačí nějaký fundamentalista ve vlastních řadách – jsem vůči takovým personám vždy velmi skeptický. Myslím, že pocit vlastní výlučnosti je jev, který je nebezpečný i v rámci tradičních náboženství, neboť může vést k nějaké formě jejich totalitárního chápání.

Přeneslo se v nových dobách tajné poznání s rozvojem vědy a techniky z chrámů a studoven do laboratoří, mezi vědce-specialisty?

Vřele doufám, že mezi vědci a specialisty příliš esoterního poznání nebují a že každý vědec naopak žádá, aby poznání, ke kterému dojde, bylo co nejméně esoterní a co nejvíc se objevilo ve veřejném diskurzu, nejlépe v recenzovaném časopise. Druhá věc je ta, že módní esoterní proudy jako je třeba léčitelství, se pochopitelně přizpůsobují době, situaci a módní terminologii. Celá řada šarlatánů a pavědců se tedy bude snažit prezentovat se rádoby vědeckým způsobem a vyvolávat dojem odbornosti. Leckterý směr pak bude mít tendenci své „geopatogenní zóny“ apod. vykládat pseudovědeckou terminologií.

Existuje spojitost mezi rozvojem exaktních věd a úbytkem nebo naopak nárůstem věřících? Mají lidé sklon bát se technického pokroku a obracet se o to víc k víře?

Určitě si nemyslím, že by se někdo obracel k náboženství, protože se bojí vědeckého pokroku. Popravdě řečeno bych takové lidi asi ve své farnosti nechtěl. Myslím, že vědecké a náboženské poznávání jsou dvě roviny, které si nekonkurují a vlastně se ani příliš neprotínají. Člověk podle mě může být vědec a skeptik a zároveň být věřící. Obsahy, které plní víru, jsou vědeckým způsobem nezkoumatelné. Boží existence je něco, co leží mimo empirickou rovinu a není možné ji vědecky zkoumat. Není ji tedy sice možné potvrdit, ale ani vyvrátit.

Jak by mohly okultní vědy vypadat v budoucnu?

Myslím, že se budou přizpůsobovat tomu, co je zrovna módní. Když byla v módě Einsteinova teorie relativity, bylo všechno relativní. Jednu dobu byly zas v módě energie – „energie“ byla najednou všude. Svět new age proudů pružně reaguje na to, co ve společnosti rezonuje. Kdo včera zkoumal energie, ten se dnes bojí, že ho někdo práškuje z letadla. Přizpůsobování se tomu, co je ve společnosti zrovna „in“, je tu hodně patrné.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud