Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Cesta na Mars spojí rozpolcené lidstvo. Planeta bude našim druhým domovem, tvrdí vizionář

Cesta na Mars spojí rozpolcené lidstvo. Planeta bude našim druhým domovem, tvrdí vizionář

Cherchez la femme. Právě tak může začít cesta lidstva na rudou planetu. „Když jsem byl malý kluk, v sousedství žila ta nejnádhernější rusovláska, kterou vesmír kdy spatřil. Když jsem se jí ptal, odkud je, řekla mi, že přichází z Marsu,“ popisuje první okamžiky, kdy se zbláznil do rudé planety, Alexandre Cadain. Mladý vizionář od té doby stihnul vystudovat prestižní francouzské školy Ecole Normale Supérieure (ENS) a pařížskou Sorbonnu, vede společnost ANIMA — laboratoř umělé inteligence pro globální výzvy, spoluřídí na ENS seminář postdigitálního výzkumu, mentoruje týmy v rámci výzvy IBM Watson AI XPRIZE a spolupracuje s OSN. Mimo to se Cadain podílí i na navrhování prvních lidských měst na rudé planetě.

Kromě vaší rusovlasé přítelkyně, jak jste se k tématu navrhování měst na Marsu dostal?

Je to jedna z činností, které mě opravdu baví a díky kterým se cítím šťastný. Dělám to ale jako koníček, věnovat se tomu na stálý pracovní úvazek zatím nejde. Když pominu svou rusovlasou lásku z dětství, tak jsem se k Marsu nedávno dostal přes svou kamarádku, která má v NASA na starosti misi sondy Curiosity. Od toho momentu jsem se stal součástí think-tanku Mars City Design, který si klade za cíl připravit lidstvo pro život na této planetě.

Co přesně ta příprava zahrnuje?

Naším hlavním posláním je sbližovat vědce, inovátory, inženýry a designéry, aby se podíleli na tvorbě a přípravě projektů, které lidem na Marsu umožní nikoliv přežít, ale opravdu žít. Přijmout tu planetu za svůj druhý domov. Je potřeba založit soběstačná města, pro která nejsou zatím žádné plány, je zapotřebí, aby tam vznikla lidská společnost. A pro tyto ideje jsme neměli žádnou platformu, proto jsme se rozhodli založit think-tank Mars City Design, pro který jsme v kampani na Kickstarteru vybrali přes 30 tisíc dolarů.

Jaké jsou tedy konkrétní výstupy vaší práce?

My jsme zatím relativně malý projekt. Velká je myšlenka, která nás žene vpřed. Naším cílem není dostat lidi fyzicky na Mars, to přenecháme Elonu Muskovi. My nyní v několika kolech vybíráme nejlepší návrhy projektů osídlení Marsu, které nakonec chceme vytisknout v plné velikosti na 3D tiskárně. Prototypy domů a transportačních prvků, které by mohly být předobrazy toho, co pak bude na Marsu, chceme poté umístit v mohavské poušti, udělat tam takovou simulaci marťanského města.

To zní jako velký úkol pro relativně malý think-tank. Jaké jsou nejzásadnější překážky, se kterými se vaše projekty musejí vyrovnat?

Na Marsu jsou pochopitelně mnohem obtížnější podmínky než na Zemi a musíme se s tím vyrovnat. Náš hlavní cíl je vymyslet projekty a návrhy architektonických děl, ve kterých by lidstvo bavilo žít. Nikdo se nechce přesídlit na Mars a tam se v paneláku schovávat před radiací. Fantastické na našem projektu a přístupu je, že máme naprosto volné ruce. Oprostili jsme se ode všech designových kategorií, které máme zde na Zemi. A proto již máme první skvělé návrhy, například plovoucí zahrady, které budou levitovat v atmosféře.

Máte svou vlastní představu života na Marsu?

Ano jistě. Snažím se ji ale nesdělovat dále, nechci ovlivňovat ty, kteří tvoří své projekty. Na jedné straně chceme, abychom návrhy tvořili kolektivně — náš přístup nemůže být náhodná koláž slepená z nesouvisejících projektů a musíme mít nějaké globální hledisko. Na druhé straně nechceme zabíjet individualismus, ale především chceme dát lidem šanci se projevit.

Jak reálně vnímáte osídlení Marsu? Zatím je to nehostinná studená planeta, kde je plno radiace.

Ano, zatím. Jsou dvě hlavní cesty, jak se dívat na osidlování Marsu. Jedna z cest je postupná adaptace na tamní podmínky — to ale znamená žít tam spíše v podzemí, chránit se před radiací, okolním nehostinným prostředím, a nemít tedy úplně dobrý život. Z pohledu evoluce bychom se takovému životu na Marsu sice časem přizpůsobili, ale trvalo by to dlouho a ten proces by nebyl příjemný.

A ta druhá cesta?

Terraformace. Proces přetvoření Marsu v druhou Zemi, s atmosférou, lepší teplotou a obecně příjemnějšími podmínkami. Jednou z možností, jak toho dosáhnout, je svrhnout tam opravdu hodně jaderných bomb, aby se utvořila atmosféra, která tam sice nyní je, ale je velmi řídká. Ale abych řekl pravdu, jsem rád, že se zatím našemu projektu věnujeme v intencích teoretických modelů a prvních projektů. Představa, jak na naši novou domovinu svrháváme jaderné bomby, se mi totiž vůbec nezamlouvá.

Terraformovat Mars by údajně mohlo jít i bez jaderných bomb, pomocí velkých zrcadel ve vesmíru...

Nejspíše ano, ale ta jednodušší cesta by určitě byla planetu vybombardovat. A to jde proti našemu přístupu. Já nyní kolonizaci Marsu vnímám jako myšlenku na půl cesty mezi science a fiction. Na jedné straně už totiž slyšíte Elona Muska, jak o tom hovoří, na druhé straně se to reálně ještě neděje. A právě tento meziprostor je pro nás skvělá příležitost, jak trénovat naši představivost. Už nepracujete v intencích pravděpodobného, ale máte před sebou nový svět, který můžete dobývat svými neotřelými myšlenkami. Ale ve chvíli, kdy uvažujete o bombardování nové domoviny, tak to vaši imaginaci nepodporuje. Zabíjí ji to.

Kdo by podle vás měl projekt osidlování Marsu řídit? NASA, SpaceX, nebo někdo jiný?

Myslím, že společnost Elona Muska SpaceX se spíše zaměřuje na samotnou dopravu na Mars, NASA se zase soustředí spíše na parciální projekty — jak tam přežít či jak tam vypěstovat jídlo. Nevím, kdo by to měl řídit. My v rámci Mars City Design chceme zapojit do našeho projektu co nejvíce lidí ze společnosti, naším cílem je vytvoření skutečně kreativního hnutí. Samozřejmě potřebujeme podporu od vlád a korporací, ale ve finále to jsou lidé a jejich myšlenky, které se počítají.

Jak je to vlastně na Marsu s půdou? Může si tam každý, kdo tam přijde, zapíchnout svoji vlajku a říct — tady je to moje?

Když jsme prezentovali náš první projekt, který chceme na Marsu postavit, přišli za mnou jistí realitní agenti. Řekli mi, že o naši věc mají velký zájem, že na tom společně vyděláme velké jmění. V podstatě si mysleli, že si můžou koupit planetu. Já sice nejsem právní expert, ale myslím, že Mars je do jisté míry brán jako mezinárodní vody. Že je všech a ničí zároveň. Jsem ale přesvědčen, že ještě zde na Zemi musí proběhnout diskuse, ve které se vyjasní mnoho věcí — čí bude půda, proč tam chceme jít nebo kdy přesně tam chceme jít.

Čím byste do této debaty přispěl vy?

Myslím, že na Mars bychom měli jít z těch správných důvodů. Určitě třeba ne proto, že jsme jako lidstvo planetu Zemi již zničili, vyčerpali a teď jdeme to samé provést s další planetou, která se nám namane. Pro mě je nicméně podstatné kouzlo té myšlenky — jít na Mars. Moje generace nic takového nezažila. Sice jsme nebyli vystaveni žádným světovým válkám, ale ani jsme nebyli u toho, když jsme dostali člověka na Měsíc. Myslím, že právě tato mise může být krásná odysea pro lidstvo, důkaz toho, že ve vesmíru již pro nás neexistují limity.

A kdy myslíte, že by se lidstvo mělo na tuto odyseu vydat?

Pokud budeme poslouchat Elona Muska, tak třeba již za šest, sedm let. Myslím, že NASA cílí na pozdější datum, na rok 2030. Já každopádně věřím tomu, že 30. léta budou spektakulární dekádou. Nejenom kvůli osidlování Marsu, ale kvůli tomu, že mnoho technologií, které mají nyní ještě relativně daleko k ideálu, konečně bude plně ovládnuto. Když se podíváte na virtuální realitu, umělou inteligenci a podobné koncepty, máte stále pocit, že to má ještě pořád daleko do ideálního stavu. Že je to vlastně ten stejný headset, který jsme viděli již loni. Já ale věřím, že ve 30. letech přijde ten průlom, na který jsme tak dlouho čekali.

Lidé ještě budou potřebovat lídra, který je strhne...

Ano, zatím nám chybí někdo, kdo to všechno povede. Někdo, kdo dokáže nadchnout, kdo jako Kennedy v '62 naplní heslo Pojďme na Mars! Ale myslím, že podstatné je nejdříve mít ten tah na bránu, tu šílenou misi, která před námi leží. A nejlepší věc, kterou nyní můžeme udělat, je spojovat jejím jménem lidi z různých vědních oborů dohromady — vědce, podnikatele, filozofy. Víme, že dostat se na Mars nebude jednoduché, ale kvůli tomu to chceme ještě více. Stejně, jako to chtěl Kennedy.

Myslíte, že jsme nyní jako lidstvo na jisté křižovatce, v bodu, kdy se musíme rozhodnout, kterým směrem se vydat?

Ano, a budu teď parafrázovat Dickense — Byly to časy ze všech nejlepší, byly to časy ze všech nejhorší. To je začátek Příběhu dvou měst, která si můžeme představit jako nebe a peklo. A svět nyní vypadá přesně takto. My to sice nechceme vidět a tváříme se, že je všechno v pořádku, ale je zkrátka pravda, že některá místa na Zemi prospívají skvěle a některá právě naopak. Lidi to ovšem nezajímá. A projekty, jako je cesta na Mars, jsou jako stvořené k tomu, aby nás stmelily.

 

 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718