Články odjinud

Chtěla jsem budovat komunismus. Tak pitomá jsem byla. Příběh Elvíry Ptákové Filipovičové

Chtěla jsem budovat komunismus. Tak pitomá jsem byla. Příběh Elvíry Ptákové Filipovičové

Jako dítě zažila, jak její kamarádi umírají hlady. Její děd se stal obětí stalinských čistek. Přesto věřila, že komunismus je to nejlepší, co může lidstvo potkat. Vzala si muže, který přijel z Československa studovat do Moskvy a společně se zavázali, že odjedou pomáhat kolchozu do odlehlého území v altajské oblasti. Dnes je Elvíra Ptáková vědkyně a spisovatelka, žije střídavě v Čechách a v Rusku.

Narodila se v roce 1934 v Moskvě do rodiny Filipovičových, kterou tvořili vzdělanci: fyzici, matematici, chemici. Děd se jmenoval Josif Vladimir Filipovič, byl uznávaný vědec, označili ho však za nepřítele a popravili.

Matka Elvíře řekla, že dědeček odcestoval, teprve později s ní mluvila o strachu, o tom, jak se lidé za velkého teroru každé ráno šeptem ptali, kdo další byl zatčen. Elvíru vychovávala babička, protože rodiče se rozešli ještě před jejím narozením. Matka pracovala jako geoložka, jezdila na expedice. Začátek války prožily v Moskvě, pak matku poslali ke Stalingradu. Babička i Elvíra jely s ní, ubytovaly se ve vesnici Sokolovka.

Nebe bylo rudé

Na podzim 1942 zaútočili Němci na Stalingrad, Elvíra vypráví, že hořelo nejen město, ale i řeka Volha, do které vytekla nafta z rozbombardovaných nádrží. V Solovce se usadili vojáci, přiváželi raněné, obyvatele však nesměli evakuovat: „Museli jsme zůstávat, aby se neustupovalo Němcům.“ Elvířina matka odjela na další expedici k Magnitogorsku, dívka zůstala v Sokolovce s babičkou. Neměly co jíst: „Pak babička dostala chřipku, a já ji dostala od ní. Nemohly jsme vstát. Pak už jsme tam jen tak ležely.“

Paměť národa
Příběh Elvíry Ptákové zaznamenali dokumentaristé neziskové organizace Post Bellum pro sbírku Paměť národa. Ze svědectví, která sbírka obsahuje, vznikají příspěvky pro rozhlasový cyklus Příběhy 20. století. Sbírka Paměť národa shromažďuje příběhy pamětníky díky Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Podpořte Paměť národa i Vy. Děkujeme!

Příděly jídla dostávali jen lidé ve městech – vesničané se měli uživit, jak se dalo. V Elvířině okolí zemřelo hlady několik dětí. Babička s vnučkou přežily, protože jim známá opatřila kozí mléko a oves, určený pro koně vojáků. Cestovaly pak za matkou, dočkaly se konce války: „Víc se brečelo, než radovalo. Skoro všechny ženský ztratily manžely a bratry. Mého strýce také zabili. Brečelo se a zpívalo, lidé se objímali.“

Láska na první pohled

Elvíra později začala studovat vysokou školu zemědělskou v Moskvě. V roce 1952 se zamilovala do studenta Ivo Ptáka, který přijel z Československa: „Byl jiný než Rusové. Měl kabát a modrou košili. My tehdy všichni chodili v teplácích, dokonce i do školy.“

Kvůli mladíkovi si za peníze na jídlo koupila šaty, vystála frontu na lístky a pozvala ho do Velkého divadla. Musela pak na schůzi Komsomolu, kde jí vysvětlovali, že není vhodné, aby sovětská studentka chodila s cizincem.

O rok později byly sňatky s cizími státními příslušníky povoleny a Elvíra Filipovičová se vdala za Ivo Ptáka. Bydleli na koleji, v jedné místnosti rozdělené závěsem, za nímž žil další manželský pár. Obě ženy byly těhotné a obě rodily ve stejnou dobu.

Když v březnu 1953 zemřel Stalin, šli se s ním manželé Ptákovi rozloučit: „Takoví jsme byli. Měla jsem Stalina ráda. Brečela jsem pro něj. Všichni jsme říkali: Jak bez něj budeme žít? Vždyť jsme díky němu vyhráli válku. Byl vůdce. Byl jako Bůh.“ Elvíra říká, že o Stalinových zločinech nic nevěděla, že si je ještě v roce 1956 nechtěla připustit.

Je třeba jet na celiny

Ivo Pták se po studiích vracel do Československa. Elvíra odjížděla s ním, ale slíbila, že se vrátí a pojede na Sibiř budovat kolchoz jako její spolužáci. Od roku 1957 s manželem pracovali jako zootechnici na Liberecku. Vedlo se jim dobře, komunistické Československo jí prý připadalo jako ráj: „Krásná krajina a lidé o hodně milejší.“

V roce 1961 odjeli zpátky do Sovětského svazu, na Altaj, do vesnice Tabuny. Dostali pokoj v dřevěném domku. Sousedka se Elvíry přišla zeptat, za co jí sebrali. Na to místo se dobrovolně nejezdilo, většina lidí tam přišla na nucené práce: „Řekla jsem jí, že jsme z Prahy. A ona zase: V Praze vás shrábli? Řekla jsem, že jsme přijeli sami, že chceme budovat komunismus. Tak jsem byla pitomá. Ona se svalila na záda a začala se řehtat. Pořád říkala: Duraki, duraki, z Prahy v Tabuny, duraki. Hrozně se smála.“

Ve vesnici Ivo Pták onemocněl, chtěli se vrátit do Československa, ale místní KGB Elvíře zabavila pas. Důstojník se jí pak snažil namluvit, že ho ztratila. „Nějaký důstojník mi řekl, že odtamtud už nikdy neodjedeme.“ Nevěděla proč - a žádný rozumný důvod asi ani nebyl.

Ivo Pták prodělával otřes ze sovětské reality, chtěl domů. Elvíra vedla boj s úřady, nakonec se jí podařilo vymoci lepší příděly jídla. Pracovala v drůbežárně, kde bylo 20 tisíc slepic, podle plánu jich mělo být sto tisíc. Slepice nebylo čím krmit a žraly je přemnožené krysy.

V roce 1964 se Ptákovi směli přestěhovat do Moskvy. Pracovali ve Všesvazovém institutu živočišné výroby, stali se kandidáty biologických věd. Bylo prý cítit uvolnění: „Začínalo to v literatuře. Lidé, kteří přišli z gulagů, psali vzpomínky.“ Elvíra začala psát povídky o hladomoru za války, ale žádnou jí nikde neotiskli.

Osmašedesátý

Když se 22. srpna 1968 vrátila domů, její muž stál na zahradě, třásly se mu ruce a řekl jí, že Rusové obsadili Československo: „Pak přišli jeho kamarádi a gratulovali nám, že do ČSSR dorazila bratrská pomoc. Musela jsem jim vysvětlit, jak to je. Běžní lidé tehdy nevěděli nic. Ale moskevská inteligence ano.“ Elvíra nikdy nevstoupila do strany, její muž byl členem KSČ. Postavil se proti okupaci a z KSČ ho vyhodili.

„Věděla jsem tenkrát, že na Rudém náměstí proběhl protest proti okupaci Československa. Ruští disidenti pro mě byli hrdinové,“ říká Elvíra Ptáková: „Chtěla jsem vystoupit a veřejně říct, že v Československu nebyla žádná kontrarevoluce a nepřišla žádná bratrská pomoc. Ale neudělala jsem nic. A sama sebe jsem nenáviděla za to, jak jsem zbabělá.“

Z té doby má Elvíra Ptáková deníky, které potvrzují, že Ptákovi jezdili do Československa občas na návštěvu, ale v Sovětském svazu bydleli do roku 1988. Tehdy jim Ivova teta nabídla, aby i se dvěma dětmi přijeli do Čech, že jim věnuje svůj domek.

Jejich syn, talentovaný hudebník, vystudoval pražskou konzervatoř. Elvíru koncem 80. let v Praze zatkla policie při protikomunistické demonstraci - odvezli ji autobusem kamsi za město. Ivo Pták už zemřel, Elvíra dnes žije střídavě v Praze a v Moskvě. Před pár lety jí vyšla kniha Československý syndrom: ruskýma očima.

Na konci rozhovoru mě Elvíra Ptáková uvede do zmatku – po její obsáhlé kritice sovětské okupace Československa v roce 1968 se ptám, jak se dívá na Vladimira Putina. Podporuje ho. A projeví též pochopení pro anexi Krymu.

 

Články odjinud