Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Dalibora? Dejme raději Libuši, Destinnová národ dojme k slzám. Je to 100 let od „nejpodvratnější“ akce proti monarchii

Dalibora? Dejme raději Libuši, Destinnová národ dojme k slzám. Je to 100 let od „nejpodvratnější“ akce proti monarchii

Rozpad Rakouska-Uherska v říjnu 1918 nebyl bleskem z čistého nebe. Čeští politici zatloukali od začátku roku do symbolické rakve podunajské monarchie jeden hřebík za druhým. V lednu to byla Tříkrálová deklarace a generální stávka, v dubnu Jiráskova Národní přísaha, prvního května pak stotisícová dělnická demonstrace v ulicích Prahy. Zdaleka nejpodvratnější akce, kterou pak překonal už jen 28. říjen, ale přišla přesně před sto lety, v polovině května pod rouškou oslav padesáti let od položení základního kamene Národního divadla.

„Víno nadšení šumělo tehdy. Všichni jsme věděli, že prožíváme jednu z posledních peripetií jedinečného dramatu národního a s myslí povznesenou hleděli jsme vstříc jeho slavnému rozuzlení. Mohutné volání svobody nedalo se již zadržeti,“ vzpomínal v květnu 1919 na rok staré události nejstarší český deník Národní listy. Co přesně se mezi čtvrtkem 16. a sobotou 18. května v Praze odehrálo?

Tím nejlepším průvodcem nám bude tehdejší šéf činohry Národního divadla a zároveň odbojář, člen Maffie, Jaroslav Kvapil (1868–1950), který průběh „tří slavných dnů“ popsal ve svých mnohasetstránkových memoárech. Každé paměti jsou samozřejmě pramenem více či méně problematickým, na druhou stranu režisér, dramatik a překladatel Kvapil byl jako hlavní iniciátor a organizátor výročních divadelních slavností skutečně u všeho podstatného. To on přizval do přípravného výboru před rokem amnestovaného Karla Kramáře, spolu pak začali oslovovat zástupce dalších utlačovaných národů monarchie a zvát je na květen do Prahy. Jihoslované, Poláci, Slováci i obyvatelé Habsburského severu Itálie byli už od neděle dvanáctého velkolepě vítáni na pražských nádražích.

Policie zatím situaci pouze monitorovala, úřady nechtěly do oslav samotných nijak zasahovat. Ty začaly 16. května v deset dopoledne, ne ale u zlaté kapličky nýbrž v budově Národního muzea. Konkurenční slavnostní schůzi na oslavu Národního divadla svolali už na devátou zástupci socialistických stran do budovy Plodinové burzy na Senovážném náměstí, pravděpodobně měla odvádět pozornost českého dělnictva od hlavní akce na náměstí Václavském. Slavnost se konala v Pantheonu muzea, kde podle Kvapilových vzpomínek organizátoři za pomoci palmové výzdoby pohotově zakryli busty Habsburků, aby na řečníky shlíželi pouze národní vůdci a buditelé. Promluvili Kramář nebo Jirásek, velké vzrušení způsobily proslovy Pavola Országha Hviezdoslava a dalších slovanských bratří. Podle Kvapilových vzpomínek pak dav nesl Kramáře s Rašínem na ramenou dolu Václavským náměstím a bezmála sedmdesátiletý Jirásek měl co dělat, aby se ho paže nadšenců nezmocnily také. Lípa, která rostla před hotelem Zlatá husa, byla červenobíle opentlena, náměstí samý kroj. „V nich se sem sjelo plno venkovanek, ale oblékly se do nich také měštky a viděli jsme v těch barevných suknicích, karkulích a fáborech i ženy našeho života veřejného, spisovatelky a herečky,“ popsal pestrobarevné „makoviště“ Kvapil.

Večer už program pokračoval v Národním divadle. Původně se počítalo se Smetanovým Daliborem, který měl premiéru právě v den položení základního kamene divadla, 16. května 1868, nakonec ale z propagandistických důvodů dostala přednost jiná Smetanova  opera – Libuše. „Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!“ Když Ema Destinnová dozpívala poslední věty Libušina proroctví, lidé v hledišti se neubránili slzám. „Představení Libuše bývala v poslední rok války vždycky okázalá a demonstrační. Takového však představení jsem v divadle ještě nezažili! V meziaktí řečnilo se v hledišti o přítrž jako na nějakém veřejném shromáždění a obecenstvo si samo vyvolávalo řečníky.“ Projevy z balkonů směřovaly i k lidem, kteří se do divadla nevešli a tlačili se v okolních ulicích. Slavnost se pak přesunula opět na Václavské náměstí.

Druhý den dopoledne se představitelé pozvaných národů sešli v Grégrově sále Obecního domu, akce se inspirovala Kongresem utlačovaných národů, který se v dubnu uskutečnil v Římě. Také do Obecního domu dorazila božská Ema, večer zazpívala ve Smetanově síni. V sobotu pak následoval výlet parníkem na Zbraslav, kam společnost pozval zámecký pán Cyril Bartoň z Dobenína. „Loď naše byla už za jízdy na Zbraslav pozdravována na obou březích zástupy obecenstva. Byl teplý den a hodně nadšenců těch bylo v plavkách a na zpáteční cestě vypravili se nám v ústrety pražské veslařské kluby,“ utkvělo v paměti tehdejšímu šéfovi činohry. U Chuchle loď zakotvila a Kvapil a spol. řečnili k lidem na palubě, na břehu i na veslicích.

Mezitím se ale probudily úřady a parník se vracel do úplně jiné Prahy, než ze které o pár hodin dříve vyplul. Přišly odvetné kroky, se kterými už čeští politici ve své bohorovnosti a revolučním nadšení ani nepočítali. Slavnosti byly předčasně ukončeny a Jihoslované, Slováci a další cizinci byli vykázáni z města. Vedení Národního divadlo dostalo vážnou výhrůžku, že v případě opakování čtvrtečních událostí může být zlatá kaplička klidně i uzavřena. Že se nemusí jednat o plané hrozby, dokazuje okamžitý zákaz vydávání podvratných Národních listů. Na záchranu monarchie ale bylo pozdě. Když Národní listy devět dnů před říjnovým převratem po pěti měsících opět vyšly, hned v úvodníku stála věta: „Ať žije svobodné, demokratické Československo!“ Slovy Kvapilovými: „Od toho 16. května šlo se k 28. říjnu už cestou rovnou.“ Cestou k samostatnosti.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1

', perex: '

Prezident Miloš Zeman se na Žofínském fóru zase rozpovídal. Nikoho sice tentokrát neposlal do tepláků jako vloni Zdeňka Bakalu, ani v Česku nehledal novičok, díky jeho moudrosti ale zase máme spoustu nových „idiotů“. Kromě komentátorů nově do hrdého klubu mentálů přibyli i sportovní komentátoři, ti kvůli komentování olympijské jízdy Ester Ledecké. Je škoda, že Zeman mezi idioty skromně nezahrnul i sebe, ve skutečnosti by jim totiž měl dělat předsedu.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4986174-img-milos-zeman-zofinske-forum-prezident-v0.jpg?v=0', views: 4557, title: 'Zoufalec týdne: Miloš Zeman. Komentář Petra Holce', imgCount: 7, type: 'wide gallery', url: 'https://www.info.cz/nazory/zoufalec-tydne-milos-zeman-komentar-petra-holce-30871.html' }, { id: 30343, date: '2018-05-19 06:00:00', body: '

-1

Link

Link

Link

Online reportáž se svatby můžete sledovat zde>>>

', perex: '

V sobotu čeká Velkou Británii další královská svatba. Ženit se bude druhorozený syn princezny Diany a prince Charlese Harry. Jeho vyvolenou je americká herečka Meghan Markleová a všichni napjatě očekávají, jak budou oslavy vypadat. Inspiruje se dvojice tradicí, nebo bude jejich sňatek naopak netradiční? Jisté ovšem je, že událost přítáhne velkou pozornost stejně jako se to povedlo u předchozích svateb členů britské královské rodiny.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4976045-img-svatba-velka-britanie-kralovna-kralovska-rodina-v0.jpg?v=0', views: 4393, title: 'GALERIE: Století královských svateb. Podívejte se na svatební dort Alžběty II. a zákulisí sňatku princezny Diany', imgCount: 32, type: 'normal', url: 'https://www.info.cz/magazin/galerie-stoleti-kralovskych-svateb-podivejte-se-na-svatebni-dort-alzbety-ii-a-zakulisi-snatku-princezny-diany-30343.html' }, ]; // Spust controller $('.main-article.next-article').nextArticleController({ articles: articles, mainArticleId: mainArticleId, nextArticleRenderer: { element: '.main-article.next-article', options: { renderCallbacks: [function(selectedArticle) { if (selectedArticle.type.indexOf('normal') < 0) $('.four-col.left.second').css({marginTop: 776}); }] } }, nextArticleLoader: { element: loaderSelector, options: { duration: 10 } }, scrollTarget: { element: loaderSelector, options: { tolerance: 200 } } }); }); })(jQuery);