Listopadová revoluce v roce 1989 vystavila Václava Havla do situace, kterou dosud neznal: musel převzít roli skutečného politika, tedy někoho, kdo oslovuje a vede masy. Existenciální pojetí veřejného působení jako „života v pravdě“ neboli tzv. nepolitickou politiku rychle vystřídala plná náměstí a boj o moc jak s končícím komunistickým režimem, tak v rámci široké protirežimní koalice. Euforie z pádu komunismu se totiž čím dál tím více prolínala s rostoucími ambicemi skupin i jednotlivců.
V době masových protirežimních demonstrací novopečený tribun lidu Havel ukul historický kompromis s pružným a vlivným komunistou Mariánem Čalfou. Zažehnal tak nejenom nebezpečí plynoucí z „kontrarevolučních“ aktivit starých struktur, ale získal též rozhodující převahu nad reálnými konkurenty v boji o vytoužený (?) prezidentský úřad, Ladislavem Adamcem i Alexandrem Dubčekem.
