Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Děti, které nikdo nechce, by se rodit neměly. Říká žena, která podstoupila interrupci

Děti, které nikdo nechce, by se rodit neměly. Říká žena, která podstoupila interrupci

O umělém přerušení těhotenství se ve společnosti mluví zřídkakdy, a když už, tak především v souvislosti s kategoriemi morálky, křesťanskou církví či politickou strategií. Kromě žen, které interrupci zažily, jejich okolí a lékařského personálu však tuší jen málokdo, jak samotný zákrok probíhá, jak se při něm a po něm žena cítí, po čem v tu chvíli touží, co potřebuje a naopak nepotřebuje, a jak se s myšlenkou na ztracené mateřství dokáže vyrovnat. Ženy, které potrat podstoupily, v mnoha případech trpí mučivými výčitkami a se se svým zážitkem se dokážou svěřit pouze svým nejbližším. I ty, které se ke sdílení  odhodlají, čelí i přes v daném ohledu zdánlivě liberálním společenském ovzduší obavám ze společenského odsudku a nepochopení okolí. Podobné pocity prožívala i pětadvacetiletá Zdeňka, která se rozhodla v zájmu svého vlastního vnitřního osvobození – a také toho, aby si situaci, jak sama říká, „zjednodušila“ - o svůj příběh podělit: nejprve s přáteli na svém facebookovém profilu a následně, podrobněji, i prostřednictvím INFO.CZ.

Loni v září jste podstoupila umělé přerušení těhotenství. Co vás k tomu rozhodnutí vedlo?

Do jiného stavu jsem přišla neplánovaně v době, kdy jsem měla partnerský vztah, jehož kvalitou jsem si nebyla jistá. Už nějakou chvíli jsem se odhodlávala ho ukončit. Bylo mi celkem jasné, že bychom dítě nevychovávali ve šťastném prostředí, a že naše problémy by to nanejvýš oddálilo. Vstupovat do mateřství rovnou s tím, že bude dítě ve střídavé péči nebo budu svobodná matka, se mi nezdálo jako dobrá možnost. Navíc je mi teprve 25 let, takže jsem neměla ani pocit, že by to byla moje poslední šance, že by mi tzv. tikaly hodiny. Dítě jsem si v tu chvíli navíc nepřála ani emočně.

Z čistě praktického, materiálního hlediska byste ho bývala zabezpečit zvládla?

To nejspíš ano, byť jsem v té době měla zrovna před nástupem do nové práce. Hodně jsem řešila i své osobní problémy, docházela na terapii a necítila se v takové situaci na dítě připravená.

Když jsme se setkaly naposledy, zmínila jste, že nějakou roli hrála i zkušenost z vlastního dětství…

Kdybych to měla shrnout stručně, řekla bych, že by se podle mě děti, které nikdo nechce, rodit neměly. Vnímala jsem to tak, že by to byl pro mě značný boj, který by nejspíš poznamenal i můj vztah k dítěti. Nevím, zda jsem já sama byla nechtěné dítě – nikdo mi nic takového nikdy nenaznačil – se svým vztahem k rodičům ale bojuji. Řeším pocity nedostatečného přijetí a ocenění i skutečnost, že si nejsem úplně jistá, nakolik mě mají vlastně rádi. Absolvovala jsem v oboru psychologie a jsem tedy poučená i v tom smyslu, že takové pocity v kombinaci se stresem značně ovlivňují další vývoj dítěte už ve fázi plodu. Ponechat si je by mi tedy nepřišlo zodpovědné ani vůči němu.

Váš příběh je poměrně nestandardní v tom, že zatímco drtivá většina žen se se zážitkem interrupce nesvěřuje vůbec, nebo jen svým nejbližším, vy jste svou zkušenosti sdílela s přáteli na sociální síti. Co vás k tomu vedlo?

Poměrně širokému okruhu svých přátel jsem se svěřila nejdřív osobně, nedržela jsem to v tajnosti. Po určité době mi ale začalo být nepříjemné, že se pořád řešilo, kdo to ví a kdo ne. Po interrupci jsem se necítila dobře ani fyzicky, ani psychicky, a nakonec jsem si řekla, že bude jednodušší, když vyšlu hromadný signál, co se se mnou děje – raději než abych se tvářila, že mám třeba chřipku. Byla i chvíle, kdy jsem zvažovala, že dám z práce výpověď a půjdu na „pracák“ - cítila jsem se hrozně vyčerpaná a nevěděla jsem, jestli bych novou práci zvládla. Další skrývání by mi jen ubíralo síly.

Byl to tedy čistě váš osobní akt, nestál za ním žádný manifestační záměr…

Nestál, udělala jsem to skutečně pro sebe, a taky mi to opravdu hodně pomohlo. Jednak se mi ulevilo po psychické stránce, jednak mi to pomohlo otevřít dané téma s některými známými, jejichž přístupu bych se dřív obávala. Kdekdo pak za mnou přišel si o tom promluvit sám od sebe.

Jaké reakce vám chodily? Překvapilo vás něco?

Nesetkala jsem se s jedinou negativní, byť někteří to téma úplně přešli, zvolili cestu vůbec se k němu nevyjadřovat. Pozitivně reagovaly především ty z mých kamarádek, které mají podobnou zkušenost. Hodně mě potěšilo i to, když se jeden můj kolega z práce na základě mého postu rozhodl s námi ostatními sdílet své potíže intimního, partnerského rázu. To jsem nečekala ani v nejmenším – že za mnou někdo přijde s tím, že jsem ho inspirovala. Že je dobré říkat věci, co se nám dějí, otevřeně.

Žádná z reakcí nebyla v tom duchu, že by vám to chtěl někdo rozmlouvat, dávat vám „kázání“ a podobně?

Já jsem to zveřejnila až ex post, zhruba měsíc po zákroku. Psát přes sociální síť, že jsem těhotná a co mám dělat, bych asi neuměla. Každopádně, s žádným odsudkem jsem se nesetkala.

Vy sama jste v některé fázi, ať už před- nebo po zákroku pociťovala stud a výčitky, nebo jste byla od začátku jasně srozuměná s tím, co uděláte?

Myslím, že něco takového nepocítit je nemožné. Je to závažné, eticky velmi problematické rozhodnutí, a člověk si samozřejmě hodně představuje možné reakce okolí. Všichni jsme nastaveni na to, dumat nad tím, co si o nás kdo pomyslí. Zároveň jsme vystaveni společenské debatě – teď o víkendu byl zrovna nějaký pochod proti potratům. Je tedy jasné, že i kdyby člověk neměl pochybnosti sám o sobě, mínění ostatních pro něj bude vždycky znamenat jistý tlak. S tím se zároveň pojí i stud za to, že se to vůbec mohlo stát, že je v dnešní době široce dostupné antikoncepce ještě vůbec možné neplánovaně otěhotnět. A že by člověk měl být zodpovědnější a nedopustit to.

Ve vašem případě to bylo jak – hrála „nezodpovědnost“ roli?

Částečně ano, k antikoncepci jsme měli poměrně laxní přístup. Částečně to souviselo s kvalitou toho vztahu. Expartner na mě, co se rodičovství týče, dost tlačil a já jsem v jednu dobu přestala antikoncepci brát a namlouvala si, že by se kdyžtak nic nestalo, že bychom dítě uživili. Postupem času mi ale došlo, že v tom vztahu dítě nechci. Než jsem ale sebrala odvahu přijít s oznámením, že antikoncepci zase beru, které by nutně vyvolalo diskusi o dalších věcech, na kterou jsem se necítila připravená – otěhotněla jsem. Nejčastější forma určité nezřetelné kritiky se týká právě toho: lidé se ptají, jestli jsem otěhotněla i přes antikoncepci a podobně.

Co jim říkáte?

Zhruba to, co teď vám, ale záleží samozřejmě na tom, jak se zrovna cítím. Někdy, když je to emocionálně příliš zatěžující, prostě zalžu a řeknu, že ano, brala. Svou nedostatečnou zodpovědnost si každopádně vyčítám, stejně jako laxní řešení vztahových problémů, neboli to, že jsem se měla rozejít už dávno, neprotahovat to, a že to nemuselo dojít tak daleko. Zároveň člověk lituje i té alternativní budoucnosti, napadá ho, jaké by to bylo, že by to třeba přeci jenom zvládl. Netíží mě to nijak extrémně – spím dobře – ale myslím si, že takováhle věc už s člověkem zůstane napořád.

Když jste se rozhodovala, zda těhotenství uměle přerušit, přítele jste z toho vynechala. Jak k tomu došlo?

Měla jsem strach, že neunesu ten tlak. Byla jsem pro interrupci jednoznačně rozhodnutá, alternativa svobodné matky mi ani nepřišla na mysl. Fakt, že jsem ve vztahu zůstala tak dlouho, byl příznakem toho, že neumím odolávat emočnímu tlaku, a představa, že bojuji o to, abych mohla jít včas na interrupci a zároveň řeším rozchod, stěhování a podobně, pro mě byla příliš náročná. Hrdá na to nejsem – nejsem zastánce toho, že interrupce je stoprocentním rozhodnutím ženy a nikdo jí do toho nemá co mluvit. Myslím, že v dlouhodobém partnerském vztahu je normální probírat tyhle věci společně. Já jsem to ale nedokázala.

Partner už o tom dnes ví?

Ano. Asi 14 dní po zákroku jsem se s ním rozešla, a při té příležitosti jsem mu to řekla.

Jak reagoval?

Ten rozhovor byl stručný; bylo mu samozřejmě líto, že se to událo právě takhle. On tvrdí, že si ani on nebyl vztahem jistý, a že by nám to pravděpodobně stejně nevydrželo. Nejsem si jistá, do jaké míry je to případně jen nějaká forma obrany. Rozhodně ale doufal, že to zůstane jen mezi námi, že o tom nikomu nepovím. Musela jsem mu vysvětlit, že ho nechci nijak poškodit; že to dělám pro sebe, že o tom mluvit potřebuji, a že je pro mě sdílení té zkušenosti důležité.

Jak vlastně samotný zákrok probíhá a co mu předchází? Byla jste spokojená s odbornou péčí a s přístupem personálu?

Nejvíc mě zarazilo, že se jedná o rutinní záležitost. Byla jsem na soukromé klinice, která zajišťuje různé gynekologické služby a má i porodní sál. Na interrupci tam ženy berou po dvou, každý den ve třech termínech. Jinými slovy, každý den provedou 6 interrupcí. A podle toho se chová i personál – je to prostě zcela rutinní zákrok. Přijdete, nikdo se vás na nic neptá, dají vám nějaké papíry na čtení, objednají vás, dají vám další papíry, provedou zákrok, pošlou vás domů.

Našel se lékař, který by si s vámi chtěl o zákroku „promluvit“?

Za určitou anonymitu jsem byla ráda. Chtěla jsem to mít za sebou a bylo mi příjemné, že se mě nikdo nevyptává na detaily. Kdybych tam tehdy cítila náznak nějaké kritiky nebo přílišného zájmu, asi bych to nesla špatně. Na druhou stranu je to celkem ponižující procedura – čekáte za posuvnými dveřmi a slyšíte, jak probíhá celý zákrok u druhé ženy. Cinkání nástrojů a pak spuštění „vysavače“. Na to, jak nepříjemný je to zážitek, tam nikdo moc nemyslí. Kromě toho podepisujete informovaný souhlas, který obdržíte předem – až na místě ale dostanete taky papír, kde vás informují o tom, že plod – nebo v mém případě spíš „ta věc“ - bude ze zákona uchován 96 hodin v nemocniční márnici. Pokud bychom si ho já nebo osoba blízká chtěli vyžádat a provést řádný pohřeb, můžeme to udělat sami, nebo pověřit pohřební službu. A že v opačném případě bude plod odeslán ke kremaci. To je zrovna něco, co člověk úplně nechce před zákrokem číst a podepisovat, zejména ne v čekárně, obklopen maminkami natěšenými na svůj první ultrazvuk. Bývala bych uvítala, kdybych i tenhle papír alespoň dostala také domů.

Říkala jste, že umělé přerušení těhotenství je eticky problematické. Měla jste na ně stejný pohled před vlastní zkušeností i po ní, nebo se tím zákrokem nějak proměnil?

Vždycky jsem byla toho názoru, že každá žena má mít právo se v tomto ohledu rozhodnout svobodně, že by ji neměl omezovat zákon. Samozřejmě by bylo dobré, kdyby se v životě všichni chovali zodpovědně, nepřistupovali k tomu lehkovážně. Na druhou stranu, stát se to může, a tehdy je dobré mít možnost se o mateřství rozhodnout.

Pracujete v jedné z pražských diakonií. Jak se díváte na „protipotratové“ kampaně nejrůznějších církví či náboženských hnutí?

Tady je třeba říci, že zřizovatelem diakonie je evangelická církev. Názory uvnitř ní se pochopitelně různí, přímo náš zřizovatel nicméně není autorem žádné podobné kampaně. O těch kampaních si obecně myslím, že k tématu mluví lidé, kteří o něm nic nevědí. Pochodující muži, kteří vykřikují, že bílé ženy mají rodit bílé děti, protože nám hrozí islamizace, jako tomu bylo na nedávném víkendovém pochodu, nejsou zrovna lidé z nejpovolanějších.

To je jedna sorta. Existují ale i ženy-zasloužilé matky, které se ohánějí drastickými obrázky potracených plodů a podobně. Zajímal by mě váš postoj k nim – je to vydírání, nebo co to vlastně je? Proč to ty ženy dělají?

Nevím, ale dokážu si představit třeba to, že lidé, kteří třeba sami nemohou mít dítě, můžou vnímat jako nespravedlivé, že někdo jiný se toho daru dobrovolně zříká. Jejich zkušenost a pocity zase nedokážeme dobře pochopit my, kteří jsme to nezažili. Každý extremismus, i ten náboženský, ale zároveň směřuje k odsudku lidí, kteří mají jiný životní postoj. Zařadila bych to do podobné kategorie, jako odpor k homosexuálům, menšinám, jiným náboženstvím apod.

Jedno ze základních hesel těchto skupin mluvívá o „ochraně života už ve chvíli početí“. Vy jste v rámci svých úvah dospěla až k definici toho, kde lidský život vlastně začíná?

Moje osobní zkušenost z krátkého mateřství, kterého se mi dostalo, je ta, že má skutečně biologický základ. Že je doopravdy možné mít mateřské pocity nebo nějakou emoční vazbu vůči centimetru a půl tkáně. Je to jedna z věcí, které pro mě nebyly představitelné předem. Dřív jsem interrupci vnímala jako prostý lékařský zákrok, podobný třeba trhání mandlí. Nevím, zda je to kvůli hormonům, nebo jestli „to tak zařídila příroda“, přesto po zákroku skutečně zažíváte určitou formu truchlení nebo ztráty. Minimálně vaše tělo se připravuje na mateřství, které pak nenastane, což je emočně dost zátěžové. Tím chci říct, že zkušenost mi ukazuje, že život minimálně ve vnímání matky začíná skutečně od početí, nebo od chvíle, kdy si je vědomá, že dítě čeká.

Nemůže právě toto stát za afektem lidí, kteří se jej snaží tak urputně chránit?

Může, třeba kvůli tomu, že jejich vlastní prožitek rodičovství je nebývale intenzivní. Já bych si o sobě nicméně nerada myslela, že jsem vrah, to mi přijde jako příliš tvrdý soud. Na druhou stranu nedokážu říct nebo si myslet, že to „nic nebylo“.

Oslabuje vzpomínka s uplývajícím časem? Platí rčení, že čas léčí nejlépe, i v tomto případě?

Pár týdnů po interrupci jsem měla zlé sny, noční můry o tom, že po mně něco leze nebo že po mně teče hnis, krev. Částečně to asi bylo způsobené i tím prvotním tajením: jakmile jsem se rozešla s partnerem a přestala se skrývat i před okolím, můj stav se zlepšil. V tomhle mi tedy čas pomohl, společně s tím, že jsem začala řešit problémy, na které celá událost poukázala. Na druhou stranu nemine den, kdy bych si na to nevzpomněla, a například aktuální těhotenství mé sestry je pro mě vcelku citový nápor.

Nevyhnutelný dotaz na závěr: zalitovala jste někdy toho, jak jste se rozhodla?

Nechci, aby to znělo jako rouhání, ale já jsem za to spíš ráda, byť to byl nepříjemný, těžký zážitek. Hodně mě posunul v řešení mých osobních problémů. Kdybych neotěhotněla, pravděpodobně jsem ve vztahu doteď – zatímco rozchodem se mi nejen výrazně ulevilo, ale dokonce prožívám zřejmě nejšťastnější období svého dosavadního života. Cítím velkou svobodu. Nikdy jsem si neřekla, že jsem to neměla udělat – je mi ale líto, že jsem to způsobila sama sobě i partnerovi tím, že jsem nebyla ve vztahu upřímná a neukončila ho dřív. Líto je mi i představy, že bych za jiných okolností mohla to dítě celkem v pohodě vychovat. Vděčná jsem naopak za zjištění, jak velkou oporu mám ve svých přátelích.

 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718