Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Děti, které nikdo nechce, by se rodit neměly. Říká žena, která podstoupila interrupci

Děti, které nikdo nechce, by se rodit neměly. Říká žena, která podstoupila interrupci

O umělém přerušení těhotenství se ve společnosti mluví zřídkakdy, a když už, tak především v souvislosti s kategoriemi morálky, křesťanskou církví či politickou strategií. Kromě žen, které interrupci zažily, jejich okolí a lékařského personálu však tuší jen málokdo, jak samotný zákrok probíhá, jak se při něm a po něm žena cítí, po čem v tu chvíli touží, co potřebuje a naopak nepotřebuje, a jak se s myšlenkou na ztracené mateřství dokáže vyrovnat. Ženy, které potrat podstoupily, v mnoha případech trpí mučivými výčitkami a se se svým zážitkem se dokážou svěřit pouze svým nejbližším. I ty, které se ke sdílení  odhodlají, čelí i přes v daném ohledu zdánlivě liberálním společenském ovzduší obavám ze společenského odsudku a nepochopení okolí. Podobné pocity prožívala i pětadvacetiletá Zdeňka, která se rozhodla v zájmu svého vlastního vnitřního osvobození – a také toho, aby si situaci, jak sama říká, „zjednodušila“ - o svůj příběh podělit: nejprve s přáteli na svém facebookovém profilu a následně, podrobněji, i prostřednictvím INFO.CZ.

Loni v září jste podstoupila umělé přerušení těhotenství. Co vás k tomu rozhodnutí vedlo?

Do jiného stavu jsem přišla neplánovaně v době, kdy jsem měla partnerský vztah, jehož kvalitou jsem si nebyla jistá. Už nějakou chvíli jsem se odhodlávala ho ukončit. Bylo mi celkem jasné, že bychom dítě nevychovávali ve šťastném prostředí, a že naše problémy by to nanejvýš oddálilo. Vstupovat do mateřství rovnou s tím, že bude dítě ve střídavé péči nebo budu svobodná matka, se mi nezdálo jako dobrá možnost. Navíc je mi teprve 25 let, takže jsem neměla ani pocit, že by to byla moje poslední šance, že by mi tzv. tikaly hodiny. Dítě jsem si v tu chvíli navíc nepřála ani emočně.

Z čistě praktického, materiálního hlediska byste ho bývala zabezpečit zvládla?

To nejspíš ano, byť jsem v té době měla zrovna před nástupem do nové práce. Hodně jsem řešila i své osobní problémy, docházela na terapii a necítila se v takové situaci na dítě připravená.

Když jsme se setkaly naposledy, zmínila jste, že nějakou roli hrála i zkušenost z vlastního dětství…

Kdybych to měla shrnout stručně, řekla bych, že by se podle mě děti, které nikdo nechce, rodit neměly. Vnímala jsem to tak, že by to byl pro mě značný boj, který by nejspíš poznamenal i můj vztah k dítěti. Nevím, zda jsem já sama byla nechtěné dítě – nikdo mi nic takového nikdy nenaznačil – se svým vztahem k rodičům ale bojuji. Řeším pocity nedostatečného přijetí a ocenění i skutečnost, že si nejsem úplně jistá, nakolik mě mají vlastně rádi. Absolvovala jsem v oboru psychologie a jsem tedy poučená i v tom smyslu, že takové pocity v kombinaci se stresem značně ovlivňují další vývoj dítěte už ve fázi plodu. Ponechat si je by mi tedy nepřišlo zodpovědné ani vůči němu.

Váš příběh je poměrně nestandardní v tom, že zatímco drtivá většina žen se se zážitkem interrupce nesvěřuje vůbec, nebo jen svým nejbližším, vy jste svou zkušenosti sdílela s přáteli na sociální síti. Co vás k tomu vedlo?

Poměrně širokému okruhu svých přátel jsem se svěřila nejdřív osobně, nedržela jsem to v tajnosti. Po určité době mi ale začalo být nepříjemné, že se pořád řešilo, kdo to ví a kdo ne. Po interrupci jsem se necítila dobře ani fyzicky, ani psychicky, a nakonec jsem si řekla, že bude jednodušší, když vyšlu hromadný signál, co se se mnou děje – raději než abych se tvářila, že mám třeba chřipku. Byla i chvíle, kdy jsem zvažovala, že dám z práce výpověď a půjdu na „pracák“ - cítila jsem se hrozně vyčerpaná a nevěděla jsem, jestli bych novou práci zvládla. Další skrývání by mi jen ubíralo síly.

Byl to tedy čistě váš osobní akt, nestál za ním žádný manifestační záměr…

Nestál, udělala jsem to skutečně pro sebe, a taky mi to opravdu hodně pomohlo. Jednak se mi ulevilo po psychické stránce, jednak mi to pomohlo otevřít dané téma s některými známými, jejichž přístupu bych se dřív obávala. Kdekdo pak za mnou přišel si o tom promluvit sám od sebe.

Jaké reakce vám chodily? Překvapilo vás něco?

Nesetkala jsem se s jedinou negativní, byť někteří to téma úplně přešli, zvolili cestu vůbec se k němu nevyjadřovat. Pozitivně reagovaly především ty z mých kamarádek, které mají podobnou zkušenost. Hodně mě potěšilo i to, když se jeden můj kolega z práce na základě mého postu rozhodl s námi ostatními sdílet své potíže intimního, partnerského rázu. To jsem nečekala ani v nejmenším – že za mnou někdo přijde s tím, že jsem ho inspirovala. Že je dobré říkat věci, co se nám dějí, otevřeně.

Žádná z reakcí nebyla v tom duchu, že by vám to chtěl někdo rozmlouvat, dávat vám „kázání“ a podobně?

Já jsem to zveřejnila až ex post, zhruba měsíc po zákroku. Psát přes sociální síť, že jsem těhotná a co mám dělat, bych asi neuměla. Každopádně, s žádným odsudkem jsem se nesetkala.

Vy sama jste v některé fázi, ať už před- nebo po zákroku pociťovala stud a výčitky, nebo jste byla od začátku jasně srozuměná s tím, co uděláte?

Myslím, že něco takového nepocítit je nemožné. Je to závažné, eticky velmi problematické rozhodnutí, a člověk si samozřejmě hodně představuje možné reakce okolí. Všichni jsme nastaveni na to, dumat nad tím, co si o nás kdo pomyslí. Zároveň jsme vystaveni společenské debatě – teď o víkendu byl zrovna nějaký pochod proti potratům. Je tedy jasné, že i kdyby člověk neměl pochybnosti sám o sobě, mínění ostatních pro něj bude vždycky znamenat jistý tlak. S tím se zároveň pojí i stud za to, že se to vůbec mohlo stát, že je v dnešní době široce dostupné antikoncepce ještě vůbec možné neplánovaně otěhotnět. A že by člověk měl být zodpovědnější a nedopustit to.

Ve vašem případě to bylo jak – hrála „nezodpovědnost“ roli?

Částečně ano, k antikoncepci jsme měli poměrně laxní přístup. Částečně to souviselo s kvalitou toho vztahu. Expartner na mě, co se rodičovství týče, dost tlačil a já jsem v jednu dobu přestala antikoncepci brát a namlouvala si, že by se kdyžtak nic nestalo, že bychom dítě uživili. Postupem času mi ale došlo, že v tom vztahu dítě nechci. Než jsem ale sebrala odvahu přijít s oznámením, že antikoncepci zase beru, které by nutně vyvolalo diskusi o dalších věcech, na kterou jsem se necítila připravená – otěhotněla jsem. Nejčastější forma určité nezřetelné kritiky se týká právě toho: lidé se ptají, jestli jsem otěhotněla i přes antikoncepci a podobně.

Co jim říkáte?

Zhruba to, co teď vám, ale záleží samozřejmě na tom, jak se zrovna cítím. Někdy, když je to emocionálně příliš zatěžující, prostě zalžu a řeknu, že ano, brala. Svou nedostatečnou zodpovědnost si každopádně vyčítám, stejně jako laxní řešení vztahových problémů, neboli to, že jsem se měla rozejít už dávno, neprotahovat to, a že to nemuselo dojít tak daleko. Zároveň člověk lituje i té alternativní budoucnosti, napadá ho, jaké by to bylo, že by to třeba přeci jenom zvládl. Netíží mě to nijak extrémně – spím dobře – ale myslím si, že takováhle věc už s člověkem zůstane napořád.

Když jste se rozhodovala, zda těhotenství uměle přerušit, přítele jste z toho vynechala. Jak k tomu došlo?

Měla jsem strach, že neunesu ten tlak. Byla jsem pro interrupci jednoznačně rozhodnutá, alternativa svobodné matky mi ani nepřišla na mysl. Fakt, že jsem ve vztahu zůstala tak dlouho, byl příznakem toho, že neumím odolávat emočnímu tlaku, a představa, že bojuji o to, abych mohla jít včas na interrupci a zároveň řeším rozchod, stěhování a podobně, pro mě byla příliš náročná. Hrdá na to nejsem – nejsem zastánce toho, že interrupce je stoprocentním rozhodnutím ženy a nikdo jí do toho nemá co mluvit. Myslím, že v dlouhodobém partnerském vztahu je normální probírat tyhle věci společně. Já jsem to ale nedokázala.

Partner už o tom dnes ví?

Ano. Asi 14 dní po zákroku jsem se s ním rozešla, a při té příležitosti jsem mu to řekla.

Jak reagoval?

Ten rozhovor byl stručný; bylo mu samozřejmě líto, že se to událo právě takhle. On tvrdí, že si ani on nebyl vztahem jistý, a že by nám to pravděpodobně stejně nevydrželo. Nejsem si jistá, do jaké míry je to případně jen nějaká forma obrany. Rozhodně ale doufal, že to zůstane jen mezi námi, že o tom nikomu nepovím. Musela jsem mu vysvětlit, že ho nechci nijak poškodit; že to dělám pro sebe, že o tom mluvit potřebuji, a že je pro mě sdílení té zkušenosti důležité.

Jak vlastně samotný zákrok probíhá a co mu předchází? Byla jste spokojená s odbornou péčí a s přístupem personálu?

Nejvíc mě zarazilo, že se jedná o rutinní záležitost. Byla jsem na soukromé klinice, která zajišťuje různé gynekologické služby a má i porodní sál. Na interrupci tam ženy berou po dvou, každý den ve třech termínech. Jinými slovy, každý den provedou 6 interrupcí. A podle toho se chová i personál – je to prostě zcela rutinní zákrok. Přijdete, nikdo se vás na nic neptá, dají vám nějaké papíry na čtení, objednají vás, dají vám další papíry, provedou zákrok, pošlou vás domů.

Našel se lékař, který by si s vámi chtěl o zákroku „promluvit“?

Za určitou anonymitu jsem byla ráda. Chtěla jsem to mít za sebou a bylo mi příjemné, že se mě nikdo nevyptává na detaily. Kdybych tam tehdy cítila náznak nějaké kritiky nebo přílišného zájmu, asi bych to nesla špatně. Na druhou stranu je to celkem ponižující procedura – čekáte za posuvnými dveřmi a slyšíte, jak probíhá celý zákrok u druhé ženy. Cinkání nástrojů a pak spuštění „vysavače“. Na to, jak nepříjemný je to zážitek, tam nikdo moc nemyslí. Kromě toho podepisujete informovaný souhlas, který obdržíte předem – až na místě ale dostanete taky papír, kde vás informují o tom, že plod – nebo v mém případě spíš „ta věc“ - bude ze zákona uchován 96 hodin v nemocniční márnici. Pokud bychom si ho já nebo osoba blízká chtěli vyžádat a provést řádný pohřeb, můžeme to udělat sami, nebo pověřit pohřební službu. A že v opačném případě bude plod odeslán ke kremaci. To je zrovna něco, co člověk úplně nechce před zákrokem číst a podepisovat, zejména ne v čekárně, obklopen maminkami natěšenými na svůj první ultrazvuk. Bývala bych uvítala, kdybych i tenhle papír alespoň dostala také domů.

Říkala jste, že umělé přerušení těhotenství je eticky problematické. Měla jste na ně stejný pohled před vlastní zkušeností i po ní, nebo se tím zákrokem nějak proměnil?

Vždycky jsem byla toho názoru, že každá žena má mít právo se v tomto ohledu rozhodnout svobodně, že by ji neměl omezovat zákon. Samozřejmě by bylo dobré, kdyby se v životě všichni chovali zodpovědně, nepřistupovali k tomu lehkovážně. Na druhou stranu, stát se to může, a tehdy je dobré mít možnost se o mateřství rozhodnout.

Pracujete v jedné z pražských diakonií. Jak se díváte na „protipotratové“ kampaně nejrůznějších církví či náboženských hnutí?

Tady je třeba říci, že zřizovatelem diakonie je evangelická církev. Názory uvnitř ní se pochopitelně různí, přímo náš zřizovatel nicméně není autorem žádné podobné kampaně. O těch kampaních si obecně myslím, že k tématu mluví lidé, kteří o něm nic nevědí. Pochodující muži, kteří vykřikují, že bílé ženy mají rodit bílé děti, protože nám hrozí islamizace, jako tomu bylo na nedávném víkendovém pochodu, nejsou zrovna lidé z nejpovolanějších.

To je jedna sorta. Existují ale i ženy-zasloužilé matky, které se ohánějí drastickými obrázky potracených plodů a podobně. Zajímal by mě váš postoj k nim – je to vydírání, nebo co to vlastně je? Proč to ty ženy dělají?

Nevím, ale dokážu si představit třeba to, že lidé, kteří třeba sami nemohou mít dítě, můžou vnímat jako nespravedlivé, že někdo jiný se toho daru dobrovolně zříká. Jejich zkušenost a pocity zase nedokážeme dobře pochopit my, kteří jsme to nezažili. Každý extremismus, i ten náboženský, ale zároveň směřuje k odsudku lidí, kteří mají jiný životní postoj. Zařadila bych to do podobné kategorie, jako odpor k homosexuálům, menšinám, jiným náboženstvím apod.

Jedno ze základních hesel těchto skupin mluvívá o „ochraně života už ve chvíli početí“. Vy jste v rámci svých úvah dospěla až k definici toho, kde lidský život vlastně začíná?

Moje osobní zkušenost z krátkého mateřství, kterého se mi dostalo, je ta, že má skutečně biologický základ. Že je doopravdy možné mít mateřské pocity nebo nějakou emoční vazbu vůči centimetru a půl tkáně. Je to jedna z věcí, které pro mě nebyly představitelné předem. Dřív jsem interrupci vnímala jako prostý lékařský zákrok, podobný třeba trhání mandlí. Nevím, zda je to kvůli hormonům, nebo jestli „to tak zařídila příroda“, přesto po zákroku skutečně zažíváte určitou formu truchlení nebo ztráty. Minimálně vaše tělo se připravuje na mateřství, které pak nenastane, což je emočně dost zátěžové. Tím chci říct, že zkušenost mi ukazuje, že život minimálně ve vnímání matky začíná skutečně od početí, nebo od chvíle, kdy si je vědomá, že dítě čeká.

Nemůže právě toto stát za afektem lidí, kteří se jej snaží tak urputně chránit?

Může, třeba kvůli tomu, že jejich vlastní prožitek rodičovství je nebývale intenzivní. Já bych si o sobě nicméně nerada myslela, že jsem vrah, to mi přijde jako příliš tvrdý soud. Na druhou stranu nedokážu říct nebo si myslet, že to „nic nebylo“.

Oslabuje vzpomínka s uplývajícím časem? Platí rčení, že čas léčí nejlépe, i v tomto případě?

Pár týdnů po interrupci jsem měla zlé sny, noční můry o tom, že po mně něco leze nebo že po mně teče hnis, krev. Částečně to asi bylo způsobené i tím prvotním tajením: jakmile jsem se rozešla s partnerem a přestala se skrývat i před okolím, můj stav se zlepšil. V tomhle mi tedy čas pomohl, společně s tím, že jsem začala řešit problémy, na které celá událost poukázala. Na druhou stranu nemine den, kdy bych si na to nevzpomněla, a například aktuální těhotenství mé sestry je pro mě vcelku citový nápor.

Nevyhnutelný dotaz na závěr: zalitovala jste někdy toho, jak jste se rozhodla?

Nechci, aby to znělo jako rouhání, ale já jsem za to spíš ráda, byť to byl nepříjemný, těžký zážitek. Hodně mě posunul v řešení mých osobních problémů. Kdybych neotěhotněla, pravděpodobně jsem ve vztahu doteď – zatímco rozchodem se mi nejen výrazně ulevilo, ale dokonce prožívám zřejmě nejšťastnější období svého dosavadního života. Cítím velkou svobodu. Nikdy jsem si neřekla, že jsem to neměla udělat – je mi ale líto, že jsem to způsobila sama sobě i partnerovi tím, že jsem nebyla ve vztahu upřímná a neukončila ho dřív. Líto je mi i představy, že bych za jiných okolností mohla to dítě celkem v pohodě vychovat. Vděčná jsem naopak za zjištění, jak velkou oporu mám ve svých přátelích.

 

  
 

Skupinka cizinců v centru Prahy brutálně napadla číšníka. Šli na něj v sedmi, je ve velmi vážném stavu

Pražští kriminalisté hledají skupinu sedmi mužů, zřejmě cizinců, kteří v sobotu večer napadli číšníka na zahrádce restaurace ve Vladislavově ulici. Muž skončil ve velmi vážném stavu na jednotce intenzivní péče a podstoupil operaci hlavy. Za těžké ublížení na zdraví a výtržnictví hrozí pachatelům v případě odsouzení až deset let vězení.

Na webu zveřejnili policisté fotografie všech sedmi podezřelých i video z napadení, které se odehrálo na náměstíčku u obchodního centra Quadrio. Záběry najdete na konci článku.

Číšník se dostal do konfliktu s hledanými poté, co je upozornil, že nemohou na zahrádce konzumovat donesený alkohol. "Skupina sedmi mužů zaútočila na personál restaurace, jednoho číšníka povalili na zem a tam ho začali mlátit pěstmi a kopat do něj. Když poškozený zůstal bezvládně ležet na zemi, tak podezřelí z místa utekli na tramvaj číslo 14 a odjeli směrem na Karlovo náměstí," popsal napadení mluvčí policie.

Link

Kriminalisté na základě dosavadního vyšetřování předpokládají, že podezřelí jsou cizinci, kteří by mohli bydlet v hotelu, penzionu či jiném typu ubytování v Praze nebo okolí. "Proto prosíme především recepční a všechny jiné svědky, jestli muže viděli nebo vědí, kde by se mohli nacházet, ať kontaktují tísňovou linku 158," uvedl mluvčí.

4934827:article:true:true:true

4934826:article:true:true:true

4934825:article:true:true:true

-1