Od sametové revoluce uplyne příští rok třicet let. Přestože Česká republika je od té doby demokratickým státem, stále se nedokázala vyrovnat s dědictvím komunismu a dostatečně rehabilitovat a ocenit členy komunistického odboje. Shodli se na tom účastníci páteční konference, která se snažila zjistit, co by ještě společnost mohla udělat pro bývalé politické vězně a jejich rodiny. Z komentářů odborníků i příbuzných vězněných je stále patrná nedůvěra ke státním institucím, které nevyvíjí dostatečnou snahu na objasnění a napravení zločinů. Jedním z důvodů je také skutečnost, že na vysokých postech se stále nacházejí bývalí komunisté a soudy, které měly politické vězně očistit, vedli mnohdy ti soudci, kteří odsouzeným za totality sami tresty ukládali.
„Od roku 1989 probíhala řada pokusů o vyrovnání s minulým režimem. Až v roce 2011 byl pak byl schválen zákon o třetím odboji, který završuje snahy trvající několik desetiletí. Značná část vězňů se této především morální satisfakce ale už nedočkala,“ vysvětluje vedoucí Oddělení vydávání osvědčení pro třetí odboj na Ministerstvu obrany Pavel Kugler.
Kompenzace přišla pozdě. Bývalým vězňům je průměrně kolem devadesáti let
Zákon č. 262/2011 Sbírky uznává účastníkům odboje a odporu proti komunismu jednorázovou finanční kompenzaci a také narovnání důchodů. K jejich získání musí ale dostat od Ministerstva obrany osvědčení, které je podmíněné doložením jejich odbojové činnosti. Podle Kuglera ministerstvo eviduje zhruba 15 žádostí o vydání osvědčení měsíčně. Žijících bývalých politických vězňů ale ubývá. Pokud byl někdo odsouzen v padesátých letech jako dvaceti- až třicetiletý, může se nyní blížit už k devadesátce.
„Průměrný věk našich členů se pohybuje mezi 88 až 95 lety. Budeme se nyní muset rozhodnout, zda sdružení nerozpustíme. Naše práce by ale neměla upadnout v zapomnění,“ uvedl předseda Sdružení bývalých politických vězňů Jiří Línek. Rozčiluje ho především nečinnost státu nejen vůči žijícím bývalým vězňům, ale i těm, kteří padli a skončili v hromadných hrobech v pražských Ďáblicích i jinde. „V Ďáblicích leží nejméně 185 obětí, z toho minimálně 43 malých dětí, které se ženám narodily ve věznici a většinou po několika dnech kvůli nedostatečné péči zemřely. O osudech vězňů, kteří byli ubiti například na vyšetřovnách StB, navíc nemáme žádné informace,“ uvádí Línek, který se diví, že žádná z organizací nemá zájem zjišťovat, kdo v hromadných hrobech skončil, aby poskytly alespoň morální útěchu rodinám, které za totality přišly o příbuzné a dodnes netuší, kde jsou jejich ostatky.
Část zabitých odbojářů stále leží v neoznačených hrobech
Jen náhodou se například Zdena Mašínová, dcera protinacistického odbojáře Josefa Mašína staršího a sestra Ctirada a Josefa Mašínových, dozvěděla, kde je pochovaná její matka, která zemřela ve věznici v červnu 1956.
„Příslušníci státní bezpečnosti mi v noci přišli oznámit, že maminka je mrtvá. Když jsem se ptala, kde je, tak řekli, že na Pankráci. Nikde mi ale nechtěli vydat její ostatky. V náznacích mi pak někdo prozradil, že ji odvezli na hřbitov do Ďáblic. Tam byl dětský hřbitov, kam pochovávali děti uvězněných matek. A když jeli s těmi ostatky a měli ještě místo, pochovávali tam i dospělé. Že je tam i moje maminka, mi potvrdil muž na hřbitově, který mě ale zapřísahal, že to nikdy nesmím říct a nesmím tam udělat ani nějaký pomník. Do té části, kam ji pohřbili, vyváželi odpad z celého hřbitova. Chodila jsem několik desetiletí na smetiště. Vždy jsem tam alespoň tajně položila malou kytičku,“ uvedla Zdena Mašínová v rozhovoru pro INFO.CZ.
Velká část pozůstalých ale stále nemá jistotu, kam jejich příbuzné pochovali. Týká se to i obětí nacistické totality. Členy odboje, ale například i parašutisty ze skupiny Anthropoid, pohřbívali nacisté také pravděpodobně do hromadného hrobu v Ďáblicích. Jisté to ale není a na místě je dnes jen pomníček padlým beze jmen.
