Na jedné straně varovné studie a přednášky o zdravotních rizicích, na druhé kampaně kosmetických a módních firem i „plus size modelky“. Dochází v naší společnosti ke změně perspektivy v souvislosti s lidmi trpícími obezitou? A je tloušťka skutečně především „utrpení“? Pavlína má 150 kilo, sociální fobii a fungující život s kvalitním partnerským vztahem, přáteli a naplňujícím zaměstnáním. S redaktorkou INFO.CZ mluvila o tom, proč je samotná nadváha pro obézní lidi mnohdy menší zátěží, než pokrytectví ostatních, i o tom, zda nálepka "problémová partie" nepatří spíš na hlavy těch, kdo ji používají.
„Mít nadváhu“ - říká se korektně. Co to pro vás vlastně znamená, a které z dalších označení pro plnoštíhlou postavu preferujete?
Já jsem zastánkyní toho, nazývat věci pravým jménem, nemám tedy problém vyslovit a používat termín „tloušťka“. To, že jsem tlustá, nemám problém říct ani sama o sobě. „Být tlustá“ je úplně normální výraz, který společnost časem přetransformovala v urážku. Ze stejného důvodu už dneska například starým lidem oficiálně neříkáme důchodci, ale senioři. To je špatně.
Které naopak nesnášíte? Vadí vám eufemismy typu „silná“ víc než termíny přímo pejorativní nebo urážlivé?
Vadí mi víc; přijdou mi trapné. Přímo třeba nesnáším pojmy, jako je „baculka“ nebo „boubelka“, z těch mi skutečně trnou zuby. Podle mě jsou to termíny popisující mnohem spíš typ „krev a mléko“, který má ženské tvary a s obezitou, kterou trpím třeba já, nemá nic společného. Kromě toho jsou právě tyhle termíny skloňované poslední dobou prakticky neustále, takže už je nemůžu ani slyšet. Za baculku se totiž opravdu nepovažuju.
Řekla jste, že obezitou „trpíte“, a i jindy člověk často zaslechne: „bojuje s nadváhou“ a podobně. Je tloušťka skutečně hlavně boj a utrpení?
Já jsem se jako velká už narodila. Záznam o to, že hodně přibývám, jsem měla od lékařky v kartě už v půl roce. Později jsem ale studovala střední školu s policejním zaměřením – i tam jsem sice stále přibírala, ale protože jsem hodně sportovala, váha se díky tomu držela jakž takž na normálu. Když jsem ale onemocněla mononukleózou a zůstala kvůli tomu bez pohybu skoro 3 roky, znovu jsem hodně přibrala. A protože se řadím spíš mezi ty, co nemají silnou vůli, nepodařilo se mi pak už nikdy přimět k tomu, abych znovu zhubla.
Tlustý člověk bojuje s přijetím společnosti i sebe sama. Není jednoduché připustit si, že má problém. A tím obezita především ze zdravotních důvodů je, nemá smysl si něco nalhávat. I kdybyste neměli problémy s přijetím, budete muset překonávat druhotné problémy se sháněním oblečení, budete myslet na jídlo …
