Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Dřív jsme prezidenty citovali. Teď bývá lepší, když mlčí, říká organizátorka brigády u Mašínů

Dřív jsme prezidenty citovali. Teď bývá lepší, když mlčí, říká organizátorka brigády u Mašínů

České společnosti chybí morální vzory, a proto je lidé často hledají už mezi mrtvými. Hrdinové odboje za druhé světové války totiž postupně odchází a současná politická reprezentace příliš osobností hodných následování nenabízí. Odkaz hrdinů se ale dál snaží uchovávat Spolek pro zachování odkazu českého odboje (krátce Spolek odboje), který vznikl před dvěma lety. Tehdy se dramaticky odštěpil od Českého svazu bojovníků za svobodu, vůči jehož vedení pod předsedou Jaroslavem Vodičkou měli nynější členové spolku výhrady, a proto svaz jejich dosavadní kladenskou buňku zrušil. Do Spolku odboje ze svazu následně odešla i část pamětníků včetně nedávno zesnulého letce RAF Pavla Vranského. Přestože nová organizace funguje od roku 2016 a registruje několik stovek zájemců o členství, Ministerstvo obrany jí zatím ani jednou nepřiznalo žádné dotace. Podle předsedkyně Spolku odboje Gabriely Havlůjové někdo nemá zájem, aby „rebelové“ dostali jakoukoli podporu. „V aktivitě nás to sice neomezí, ale kdybychom měli více prostředků, tak bude našich akcí více,“ tvrdí Havlůjová, jejíž spolek například uspořádal letos koncem dubna pracovní brigádu na rodném statku generála Josefa Mašína.

Proč jste se rozhodli uspořádat úklidovou brigádu na statku generála Mašína?

Těch důvodů bylo několik. Zasáhly nás zprávy o tom, jak ten statek vypadá a že je na to paní Mašínová, která jej dostala zpátky, sama. A když se podíváte na její zdravotní stav a věk, tak je vám jasné, že toho už příliš nezvládne. Cítili jsme proto morální odpovědnost jí s tím pomoci. V rámci spolku se zároveň snažíme oslovit mladší generaci. Těm už nestačí se jen scházet na výročí a pokládat kytice, a proto organizujeme podobné brigády. Osvědčilo se nám to už i u menších akcí v našem kladenském regionu, kde jsme čistili staré památníky a pomníčky a u toho jsme si vyprávěli, proč tam jsou a jaký je za nimi příběh. Podobně jsme pojali i brigádu na Mašínově statku. Nejstarší brigádnici bylo 80 let, a děti tam byly i sedmileté. Samozřejmě, že si z toho zapamatovaly třeba jen to, že byl nějaký generál Mašín, který byl hrdinou v odboji, ale to zatím stačí.

1080p 720p 360p
Brigáda na rodném statku generála Josefa Mašína

Plánujete i další brigády?

Určitě ano, protože je to jedna z našich aktivit, které lidi lákají. Chceme se vrátit i do Lošan na statek generála Mašína, kde je pořád ještě dost práce, a jsme domluvení s kolínskou Společností Václava Morávka, že tam ještě minimálně jednou pojedeme. Poslední dobou však stále častěji chodíme bohužel na pohřby našich nejmilejších, nejstarších členů a tak se teď snažíme péči a čas věnovat těm posledním, kteří mezi námi jsou a zaslouží si naši pozornost. Zvlášť v letošním roce mi přijde, že se hodně hledají osobnosti, které by mohly být vzorem pro dnešní generaci, a lidé je bohužel nacházejí spíš už mezi mrtvými. A tak se snažíme vyzdvihnout konkrétní osudy lidí, kteří byli stateční a bojovali za naší svobodu, či naopak jsou pozůstalými po hrdinech odboje. Dřív totiž byli součástí politické reprezentace lidé, ke kterým jsme mohli vzhlížet, ale to dnes úplně chybí, a proto pátráme v historii. Už to není tak jako za první republiky, když měl prezident Masaryk projev, ze kterého se následně citovalo, a lidé si jeho výroky věšeli na nástěnky. To se už teď nestává. I když u současného pana prezidenta si říkám, že je někdy lepší, když spíš mlčí.

Říkáte, že se staráte o památníky a pomníky. Znamená to tedy, že o ně stát nepečuje dostatečně?

Co se týče péče o pomníky, tu zajištují dobře jednotlivé městské části a obce, respektive Odbor pro válečné veterány, který funguje pod Ministerstvem obrany. To, že se starají o podobu pomníků, ale neznamená, že se zajímají také o to, aby lidé na vesnicích a ve městech věděli, proč tam ty pomníky jsou. Takže máme sice nově obtažená písmena, v den výročí tam někdo z města položí věnec, ale už se příliš nedbá na to, aby tam například přišly i děti z nejbližší školy. I to se snažíme měnit při našich brigádách. Při práci totiž mluvíme o tom, proč tam pomník je a koho připomíná. Když totiž řeknete, že je to pocta 19letému mladíkovi, který padl jako hrdina, tak k tomu začne mít okolí jiný vztah.

Spolek odboje funguje necelé dva roky. Jak se Vám daří získávat členy?

Zájemců o aktivní práci a zakládání regionálních poboček je spousta, ale ani letos v roce stého výročí republiky jsme nedostali žádnou podporu od Ministerstva obrany, což je zvláštní. Myslím, že projekty máme vymyšlené dobře, ale dál žijeme jen z darů podporovatelů, z členských příspěvků a dotace od města. Je to fajn, ale nedají se s tím dělat celorepublikové akce. Členové jsou ale obrovští nadšenci, kteří udělají spoustu věcí zdarma jako dobrovolníci, to je skvělé. Snažíme se také udržovat rodinnou paměť, to znamená, že každý pamětník se snaží přivést do spolku svého příbuzného, který ponese dál jeho vzpomínky. To se z velké části daří. Máme mezi námi spoustu sirotků a potomků po odborářích, kteří byli zavražděni v Mauthausenu i jinde. Pořádáme pro ně zájezdy a překvapilo mě, kolik z nich dosud nenavštívilo místa, kde jejich rodiče přišli o život. Uspořádali jsme zájezd do Sachsenhausenu a Ravensbrücku a v příštím roce chceme jet do Sobiboru a do Treblinky, což jsou místa, kam se lidé soukromou dopravou už málokdy dostanou, zvlášť ti starší.

Proč Váš spolek nedostal dotace?

Svaz bojovníků za svobodu, pod kterým jsme dříve fungovali, nám v listopadu 2016 ukončil nedobrovolně činnost. O dotace na další rok ale musíte žádat do konce září. Když jsme se odštěpili a založili samostatnou organizaci, tak jsem žádala o výjimku, protože v září jsme ještě nevěděli, že situace se změní. Bohužel nám ale nevyhověli. Pak nám v médiích podporu vyjádřil ministr obrany Martin Stropnický, který nám přislíbil i finanční podporu, protože mezi sebou máme množství válečných veteránů, kteří také ze Svazu bojovníků odešli. Když se ale rozhodovalo o dotacích, byla ministryní už paní Šlechtová, která nám žádnou podporu nepřiznala. Podle mě jde o politiku. Někdo zřejmě nemá zájem, abychom my „rebelové“, kteří se odštěpili od pana Vodičky, dostali nějakou podporu. V aktivitě nás to sice neomezí, ale kdybychom měli více prostředků, tak bude našich akcí více.

V poslední době se mluví o tom, nakolik se mladí zajímají o historii a znají ji. Různé výzkumy a ankety potvrzují, že jejich znalosti nejsou úplně brilantní. Kam podle Vás může vést neznalost historie?

Bojím se toho čím dál víc, protože vidím, že situace se spíše zhoršuje. Dvanáct let jsem prováděla v památníku v Lidicích. Dříve jsem mohla od začátku vyprávět zajímavé příběhy a podrobnosti. Teď, když tam jedu s mladými lidmi, tak jim nejdříve musím připomenout, co to bylo za dobu a kam by si ji měli zařadit. Učitelé se na mě pak omluvně dívají, že tato témata nestíhají. Co se týče neznalosti, je podle mě částečně chyba i ve školství. Já jsem ročník 1985 a pamatuji si, že na gymnáziu jsme probíranou látku končili rokem 1945. Můj bratr, kterému je 19 let, mi říkal, že skončili u první světové války. Na to nejzásadnější, čemu by se děti měly věnovat alespoň rok, dva, nezbývá čas a místo toho rok berou pravěk a další rok starověk. Přitom kdyby se poslední dva roky ve škole probíralo už jen 19. a 20. století, tak si myslím, že by ani nebylo tolik extremistů a hloupých názorů, které čteme na sociálních sítích.

Zdá se Vám tedy, že se historie může opakovat?

Když jsem teď sledovala ankety, kde se ptali lidí v rozmezí 15 až 30 let, co se stalo v roce 1968, tak jsem byla v šoku, protože velká část z nich vůbec nevěděla. Někteří spolužáci mého bratra mi řekli, že o tom, co se stalo v roce 1968, se dozvěděli ze seriálu Vyprávěj. Máme v organizaci vězně z 50. let a když mladým líčí to, co zažili v uranových dolech a lágrech, tak jsou z toho většinou v šoku, protože to slyší poprvé. Přijde mi, že obecně ve společnosti dochází ke zkreslování historie, když se nás pokouší přesvědčit, že za komunistů nebylo špatně. Přeci nemůžeme dopustit, aby se na jedno rovnítko dávala jak padesátá léta, tak doba osmdesátek. Za komunistů nebylo špatně a to máme chápat tak, že 50. léta byla v pořádku? Přehlížet, že se vraždila elita národa?

Jsou velké rozdíly v období vládnutí komunistů. Musíme však neustále poukazovat na to, že vrcholné funkce nemohou zastávat ani dnes lidé, kteří aktivně minulý režim podporovali a podíleli se na době nesvobody. Ti podle mě nemají vůbec soudnost a svědomí. Když se o tom bavím s politickými vězni z 50. let, tak mi říkají, jak je děsivé, že jsou u moci opět lidé ze stejné strany, která je zavírala. Nedávno se mi jedna 97letá paní svěřila s tím, že má celý život trauma z toho, že její tatínek v roce 1944 otevřel výstavu, na které byli i příslušníci gestapa. Dodneška ji to trápí, protože má pocit, jako by kolaborovala. Přitom je to drobnost, ale ona i po 74 letech přijímá pocit viny, což u současných politiků naprosto chybí. Proto mě děsí, že projevy ke sto letům republiky budou mít lidé, kteří pro nás nemůžou být vzorem.

Mluvíte o upozaďování 50. let a přesvědčování, že to za komunismu nebylo až tak špatné. Myslíte tedy, že už dochází k relativizaci historie?

Zažila jsem různé extrémy. Jeden rok jsme dělali oslavu výročí konce druhé světové války. Kladno osvobodili rudoarmějci, o tom není pochyb. Přesto nám někteří přišli říct, proč tam oslavujeme nějaký Rusáky. My ale nemůžeme přece oslavovat americkou armádu, která tam nikdy nedorazila. Podle mě se ve společnosti objevují trendy, co by se připomínat mělo a co ne. Dlouho se třeba nesmělo mluvit o letcích RAF v Británii a teď bychom měli zase nejlépe zapomenout na bojovníky z východní fronty. Je strašná škoda, že ani po více než 70 letech od ukončení války nejsme schopni objektivního posuzování historie.

Kdy jste se o historii začala zajímat Vy?

Když mi bylo 13 let, tak mě rodiče vzali do Osvětimi. Hrozně to na mě zapůsobilo, a když jsme přijeli domů, tak jsem hned začala číst příběhy přeživších. Přijde mi, že jsem ani neměla žádnou pubertu, protože jsem pořád ležela v knihách o koncentračních táborech. Když mi bylo 15 let, tak jsem se seznámila s prvními pamětníky. Byly to přeživší lidické ženy. Začala jsem si nahrávat první rozhovory a velkou oporou mi byl tehdy náš rodinný přítel Zdeněk Mahler, který mě povzbuzoval v tom, abych se zaměřila právě na Lidice. Když jsem přišla mezi pamětníky, tak mě jako mladou holku hned zlanařili a dělala jsem v jejich spolcích zapisovatelku, vedla jsem jim účetnictví a otevřely se mi tím dveře do různých historických skupin a k různým zajímavým lidem. Před 15 lety bylo pamětníků ještě dost, takže jsem se setkala z velkým množstvím válečných přeživších. Při výběru vysoké školy to už pak bylo jasné, vybrala jsem si historii se specializací na druhou světovou válku.

Je někdo, koho se Vám vyzpovídat nepodařilo a litujete toho?

Spíš lituji toho, že i když jsem se sbíráním příběhů pamětníků začala poměrně brzo, dnes bych se jich ptala jinak. Například jsem zpovídala Roberta Bártka, což byl přeživší z Osvětimi a zároveň tajemník Rudolfa Slánského. Tenkrát jsem si ho vyslechla, když mi vyprávěl o koncentračním táboře, a když pak začal mluvit o svém poválečném životě, tak jsem ho ve vyprávění příliš nepodpořila, spíš jsem se otázkami vracela k Osvětimi, což mi tenkrát přišlo zajímavější. Nedošlo mi, že jsem ho mohla vyzpovídat i z další zajímavé etapy jeho života. Co mě ale velmi trápí, je fakt, že když se nestane žádná tragédie, tak všechny své pamětníky pohřbím. Dnes je mi 33 let a okruh lidí, které jsem vyzpovídala, a bylo to asi 90 přeživších z 2. světové války, se zmenšil na dva. Jejich ztráta mě velmi mrzí, protože pro mě byli jako prarodiče a naše setkávání většinou nekončilo u jednoho sezení.


 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1