Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Dřív jsme prezidenty citovali. Teď bývá lepší, když mlčí, říká organizátorka brigády u Mašínů

Dřív jsme prezidenty citovali. Teď bývá lepší, když mlčí, říká organizátorka brigády u Mašínů

České společnosti chybí morální vzory, a proto je lidé často hledají už mezi mrtvými. Hrdinové odboje za druhé světové války totiž postupně odchází a současná politická reprezentace příliš osobností hodných následování nenabízí. Odkaz hrdinů se ale dál snaží uchovávat Spolek pro zachování odkazu českého odboje (krátce Spolek odboje), který vznikl před dvěma lety. Tehdy se dramaticky odštěpil od Českého svazu bojovníků za svobodu, vůči jehož vedení pod předsedou Jaroslavem Vodičkou měli nynější členové spolku výhrady, a proto svaz jejich dosavadní kladenskou buňku zrušil. Do Spolku odboje ze svazu následně odešla i část pamětníků včetně nedávno zesnulého letce RAF Pavla Vranského. Přestože nová organizace funguje od roku 2016 a registruje několik stovek zájemců o členství, Ministerstvo obrany jí zatím ani jednou nepřiznalo žádné dotace. Podle předsedkyně Spolku odboje Gabriely Havlůjové někdo nemá zájem, aby „rebelové“ dostali jakoukoli podporu. „V aktivitě nás to sice neomezí, ale kdybychom měli více prostředků, tak bude našich akcí více,“ tvrdí Havlůjová, jejíž spolek například uspořádal letos koncem dubna pracovní brigádu na rodném statku generála Josefa Mašína.

Proč jste se rozhodli uspořádat úklidovou brigádu na statku generála Mašína?

Těch důvodů bylo několik. Zasáhly nás zprávy o tom, jak ten statek vypadá a že je na to paní Mašínová, která jej dostala zpátky, sama. A když se podíváte na její zdravotní stav a věk, tak je vám jasné, že toho už příliš nezvládne. Cítili jsme proto morální odpovědnost jí s tím pomoci. V rámci spolku se zároveň snažíme oslovit mladší generaci. Těm už nestačí se jen scházet na výročí a pokládat kytice, a proto organizujeme podobné brigády. Osvědčilo se nám to už i u menších akcí v našem kladenském regionu, kde jsme čistili staré památníky a pomníčky a u toho jsme si vyprávěli, proč tam jsou a jaký je za nimi příběh. Podobně jsme pojali i brigádu na Mašínově statku. Nejstarší brigádnici bylo 80 let, a děti tam byly i sedmileté. Samozřejmě, že si z toho zapamatovaly třeba jen to, že byl nějaký generál Mašín, který byl hrdinou v odboji, ale to zatím stačí.

1080p 720p 360p
Brigáda na rodném statku generála Josefa Mašína

Plánujete i další brigády?

Určitě ano, protože je to jedna z našich aktivit, které lidi lákají. Chceme se vrátit i do Lošan na statek generála Mašína, kde je pořád ještě dost práce, a jsme domluvení s kolínskou Společností Václava Morávka, že tam ještě minimálně jednou pojedeme. Poslední dobou však stále častěji chodíme bohužel na pohřby našich nejmilejších, nejstarších členů a tak se teď snažíme péči a čas věnovat těm posledním, kteří mezi námi jsou a zaslouží si naši pozornost. Zvlášť v letošním roce mi přijde, že se hodně hledají osobnosti, které by mohly být vzorem pro dnešní generaci, a lidé je bohužel nacházejí spíš už mezi mrtvými. A tak se snažíme vyzdvihnout konkrétní osudy lidí, kteří byli stateční a bojovali za naší svobodu, či naopak jsou pozůstalými po hrdinech odboje. Dřív totiž byli součástí politické reprezentace lidé, ke kterým jsme mohli vzhlížet, ale to dnes úplně chybí, a proto pátráme v historii. Už to není tak jako za první republiky, když měl prezident Masaryk projev, ze kterého se následně citovalo, a lidé si jeho výroky věšeli na nástěnky. To se už teď nestává. I když u současného pana prezidenta si říkám, že je někdy lepší, když spíš mlčí.

Říkáte, že se staráte o památníky a pomníky. Znamená to tedy, že o ně stát nepečuje dostatečně?

Co se týče péče o pomníky, tu zajištují dobře jednotlivé městské části a obce, respektive Odbor pro válečné veterány, který funguje pod Ministerstvem obrany. To, že se starají o podobu pomníků, ale neznamená, že se zajímají také o to, aby lidé na vesnicích a ve městech věděli, proč tam ty pomníky jsou. Takže máme sice nově obtažená písmena, v den výročí tam někdo z města položí věnec, ale už se příliš nedbá na to, aby tam například přišly i děti z nejbližší školy. I to se snažíme měnit při našich brigádách. Při práci totiž mluvíme o tom, proč tam pomník je a koho připomíná. Když totiž řeknete, že je to pocta 19letému mladíkovi, který padl jako hrdina, tak k tomu začne mít okolí jiný vztah.

Spolek odboje funguje necelé dva roky. Jak se Vám daří získávat členy?

Zájemců o aktivní práci a zakládání regionálních poboček je spousta, ale ani letos v roce stého výročí republiky jsme nedostali žádnou podporu od Ministerstva obrany, což je zvláštní. Myslím, že projekty máme vymyšlené dobře, ale dál žijeme jen z darů podporovatelů, z členských příspěvků a dotace od města. Je to fajn, ale nedají se s tím dělat celorepublikové akce. Členové jsou ale obrovští nadšenci, kteří udělají spoustu věcí zdarma jako dobrovolníci, to je skvělé. Snažíme se také udržovat rodinnou paměť, to znamená, že každý pamětník se snaží přivést do spolku svého příbuzného, který ponese dál jeho vzpomínky. To se z velké části daří. Máme mezi námi spoustu sirotků a potomků po odborářích, kteří byli zavražděni v Mauthausenu i jinde. Pořádáme pro ně zájezdy a překvapilo mě, kolik z nich dosud nenavštívilo místa, kde jejich rodiče přišli o život. Uspořádali jsme zájezd do Sachsenhausenu a Ravensbrücku a v příštím roce chceme jet do Sobiboru a do Treblinky, což jsou místa, kam se lidé soukromou dopravou už málokdy dostanou, zvlášť ti starší.

Proč Váš spolek nedostal dotace?

Svaz bojovníků za svobodu, pod kterým jsme dříve fungovali, nám v listopadu 2016 ukončil nedobrovolně činnost. O dotace na další rok ale musíte žádat do konce září. Když jsme se odštěpili a založili samostatnou organizaci, tak jsem žádala o výjimku, protože v září jsme ještě nevěděli, že situace se změní. Bohužel nám ale nevyhověli. Pak nám v médiích podporu vyjádřil ministr obrany Martin Stropnický, který nám přislíbil i finanční podporu, protože mezi sebou máme množství válečných veteránů, kteří také ze Svazu bojovníků odešli. Když se ale rozhodovalo o dotacích, byla ministryní už paní Šlechtová, která nám žádnou podporu nepřiznala. Podle mě jde o politiku. Někdo zřejmě nemá zájem, abychom my „rebelové“, kteří se odštěpili od pana Vodičky, dostali nějakou podporu. V aktivitě nás to sice neomezí, ale kdybychom měli více prostředků, tak bude našich akcí více.

V poslední době se mluví o tom, nakolik se mladí zajímají o historii a znají ji. Různé výzkumy a ankety potvrzují, že jejich znalosti nejsou úplně brilantní. Kam podle Vás může vést neznalost historie?

Bojím se toho čím dál víc, protože vidím, že situace se spíše zhoršuje. Dvanáct let jsem prováděla v památníku v Lidicích. Dříve jsem mohla od začátku vyprávět zajímavé příběhy a podrobnosti. Teď, když tam jedu s mladými lidmi, tak jim nejdříve musím připomenout, co to bylo za dobu a kam by si ji měli zařadit. Učitelé se na mě pak omluvně dívají, že tato témata nestíhají. Co se týče neznalosti, je podle mě částečně chyba i ve školství. Já jsem ročník 1985 a pamatuji si, že na gymnáziu jsme probíranou látku končili rokem 1945. Můj bratr, kterému je 19 let, mi říkal, že skončili u první světové války. Na to nejzásadnější, čemu by se děti měly věnovat alespoň rok, dva, nezbývá čas a místo toho rok berou pravěk a další rok starověk. Přitom kdyby se poslední dva roky ve škole probíralo už jen 19. a 20. století, tak si myslím, že by ani nebylo tolik extremistů a hloupých názorů, které čteme na sociálních sítích.

Zdá se Vám tedy, že se historie může opakovat?

Když jsem teď sledovala ankety, kde se ptali lidí v rozmezí 15 až 30 let, co se stalo v roce 1968, tak jsem byla v šoku, protože velká část z nich vůbec nevěděla. Někteří spolužáci mého bratra mi řekli, že o tom, co se stalo v roce 1968, se dozvěděli ze seriálu Vyprávěj. Máme v organizaci vězně z 50. let a když mladým líčí to, co zažili v uranových dolech a lágrech, tak jsou z toho většinou v šoku, protože to slyší poprvé. Přijde mi, že obecně ve společnosti dochází ke zkreslování historie, když se nás pokouší přesvědčit, že za komunistů nebylo špatně. Přeci nemůžeme dopustit, aby se na jedno rovnítko dávala jak padesátá léta, tak doba osmdesátek. Za komunistů nebylo špatně a to máme chápat tak, že 50. léta byla v pořádku? Přehlížet, že se vraždila elita národa?

Jsou velké rozdíly v období vládnutí komunistů. Musíme však neustále poukazovat na to, že vrcholné funkce nemohou zastávat ani dnes lidé, kteří aktivně minulý režim podporovali a podíleli se na době nesvobody. Ti podle mě nemají vůbec soudnost a svědomí. Když se o tom bavím s politickými vězni z 50. let, tak mi říkají, jak je děsivé, že jsou u moci opět lidé ze stejné strany, která je zavírala. Nedávno se mi jedna 97letá paní svěřila s tím, že má celý život trauma z toho, že její tatínek v roce 1944 otevřel výstavu, na které byli i příslušníci gestapa. Dodneška ji to trápí, protože má pocit, jako by kolaborovala. Přitom je to drobnost, ale ona i po 74 letech přijímá pocit viny, což u současných politiků naprosto chybí. Proto mě děsí, že projevy ke sto letům republiky budou mít lidé, kteří pro nás nemůžou být vzorem.

Mluvíte o upozaďování 50. let a přesvědčování, že to za komunismu nebylo až tak špatné. Myslíte tedy, že už dochází k relativizaci historie?

Zažila jsem různé extrémy. Jeden rok jsme dělali oslavu výročí konce druhé světové války. Kladno osvobodili rudoarmějci, o tom není pochyb. Přesto nám někteří přišli říct, proč tam oslavujeme nějaký Rusáky. My ale nemůžeme přece oslavovat americkou armádu, která tam nikdy nedorazila. Podle mě se ve společnosti objevují trendy, co by se připomínat mělo a co ne. Dlouho se třeba nesmělo mluvit o letcích RAF v Británii a teď bychom měli zase nejlépe zapomenout na bojovníky z východní fronty. Je strašná škoda, že ani po více než 70 letech od ukončení války nejsme schopni objektivního posuzování historie.

Kdy jste se o historii začala zajímat Vy?

Když mi bylo 13 let, tak mě rodiče vzali do Osvětimi. Hrozně to na mě zapůsobilo, a když jsme přijeli domů, tak jsem hned začala číst příběhy přeživších. Přijde mi, že jsem ani neměla žádnou pubertu, protože jsem pořád ležela v knihách o koncentračních táborech. Když mi bylo 15 let, tak jsem se seznámila s prvními pamětníky. Byly to přeživší lidické ženy. Začala jsem si nahrávat první rozhovory a velkou oporou mi byl tehdy náš rodinný přítel Zdeněk Mahler, který mě povzbuzoval v tom, abych se zaměřila právě na Lidice. Když jsem přišla mezi pamětníky, tak mě jako mladou holku hned zlanařili a dělala jsem v jejich spolcích zapisovatelku, vedla jsem jim účetnictví a otevřely se mi tím dveře do různých historických skupin a k různým zajímavým lidem. Před 15 lety bylo pamětníků ještě dost, takže jsem se setkala z velkým množstvím válečných přeživších. Při výběru vysoké školy to už pak bylo jasné, vybrala jsem si historii se specializací na druhou světovou válku.

Je někdo, koho se Vám vyzpovídat nepodařilo a litujete toho?

Spíš lituji toho, že i když jsem se sbíráním příběhů pamětníků začala poměrně brzo, dnes bych se jich ptala jinak. Například jsem zpovídala Roberta Bártka, což byl přeživší z Osvětimi a zároveň tajemník Rudolfa Slánského. Tenkrát jsem si ho vyslechla, když mi vyprávěl o koncentračním táboře, a když pak začal mluvit o svém poválečném životě, tak jsem ho ve vyprávění příliš nepodpořila, spíš jsem se otázkami vracela k Osvětimi, což mi tenkrát přišlo zajímavější. Nedošlo mi, že jsem ho mohla vyzpovídat i z další zajímavé etapy jeho života. Co mě ale velmi trápí, je fakt, že když se nestane žádná tragédie, tak všechny své pamětníky pohřbím. Dnes je mi 33 let a okruh lidí, které jsem vyzpovídala, a bylo to asi 90 přeživších z 2. světové války, se zmenšil na dva. Jejich ztráta mě velmi mrzí, protože pro mě byli jako prarodiče a naše setkávání většinou nekončilo u jednoho sezení.


 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718