Hackeři vyvinuli senzor monitorující znečištění vzduchu. Je přesný jako odborníci

Radka Zítková

„Překvapilo mě, že když tady šlápneš do sněhu, ta je stopa stejně bílá jako sníh nahoře,” říká Tomáš Petrů o stěhování do Ostravy. Čekal, že horší vzduch pozná na první pohled. Nestalo se tak. „Je to všechno dojmologie, z oblohy nic nepoznáš.” A tak začal prach měřit. Dnes stojí za projektem, který může zlepšit dýchání dětí v mateřských školkách.

„Jsou tam, ani nemusíte klepat,” říká mi v areálu, který ze všeho nejvíc připomíná ubytovnu pro dělníky, starší šedovlasý muž a kývá k béžovým žíhaným dveřím s nápisem Labka. Navzdory jeho radě ťukám, a po otevření je mi jasné, že zbytečně. Na nepříliš útulné chodbě procházím kolem provizorní kuchyňky plné hrníčků od kávy, poté místnosti s paletami na zemi, nástěnkou a kasičkou s nápisem „Bitch coin — za pivo, dary na děvky”. Nakonec narazím na dveře, ze kterých vychází víc cigaretového dýmu než zvuku. „Jestli to vypadá, že je tady hroznej bordel a chaos, tak je to pravda,” říká mi Tomáš se smíchem krátce poté, co se oficiálně seznámím s ním, jeho kolegou i ruským chrtem Zojkou. Hned na to se Tomáš ptá, jestli mi nevadí, že bude během rozhovoru kouřit.

V Ostravě žije zhruba tři roky, pracuje v prestižní finské IT firmě. Na první pohled je ale i díky střapatému sestřihu, piercingu a oblečení vidět, že spíš než svět korporátu je mu blízký underground. Říká o sobě, že patří mezi originální hackery. „Jsem z té generace, která se řídila tím, že když člověk něco chce, má si to udělat sám. Nebyly žádné návody, kamarádili jsme se s ostatními hackery, abychom si pomáhali,” vysvětluje mi. „Originálním hackerem myslím to, že když něco nefunguje, tak to prostě rozeberu, zjistím, jak to funguje a pak to spravím.”

Jste to, co dýcháte

Takhle nefunkční a k rozebrání podle něj bylo právě měření kvality ovzduší na Ostravsku. Oblast je dlouhodobě tou nejznečištěnější v republice. I když se zde postupně kvalita vzduchu zlepšuje, ideální stále není. Ať už kvůli časté inverzi, hromadění částic a oxidu uhličitého z místních topenišť a továren nebo výparům z polských uhelných elektráren, kde hodnoty prachových částic několikrát do roka přesáhnou imisní limity. Přesná data se ale získávají těžko. Poskytuje je jen Český hydrometeorologický ústav, zdarma však vždy jen na konkrétní den. To se Tomáš rozhodl změnit už krátce po svém přesunu z hlavního města. Chtěl, aby lidé věděli, co dýchají, a jestli je to lepší, nebo horší než před rokem.

„Jednou se mě někdo ptal, proč jsem se sem stěhoval. Jestli mi nevadí, že je tady horší vzduch než v Praze, že se tady žije hůř. A já mu odvětil: jak to víš, že je tady horší vzduch a že se tady žije hůř?”

Na projektu chtěl začít pracovat v rámci hackerspacu Labka, který založil nedaleko hlavního nádraží. Je to v podstatě jakási klubovna, kde se lidé se zájmem o IT scházejí a pracují na různých projektech. Doufal také, že pomůže nasměrovat stát k jasnější strategii, co se týče dopadů ostravských továren na klima. Dlouho ale v Labce převládaly jiné priority.

Vlajková loď Internetu věcí

Šance přišla před dvěma lety v rámci hacka-thonu, který pořádala Nadace Vodafone. Společnost chtěla otestovat svou novou síť pro Internet věcí NB-IoT. Tomáš se na akci dostal tak trochu náhodou, přesvědčil ho kamarád, který sám jít nemohl. „Já jsem tam šel, aniž bych tušil, jaké bude téma. Dozvěděl jsem se, že nemám jít 48 hodin spát a mám vymyslet projekt end to end (poznámka: od začátku do konce).” Když zjistil, že tématem je životní prostředí, měl jasno. Po dvou dnech vymýšlení, dokumentování a programování přišel s vylepšenou verzí původního plánu. S projektem, který nejen měří množství částic ve vzduchu, ale dokáže také zařídit komunikaci s budovami a jejich klimatizací. Skončil mezi nejlépe hodnocenými, sehnal v Labce další členy do týmu a o pár týdnů později začala vzájemná spolupráce, která trvá dodnes. Nadace Vodafone poskytuje peníze na projekt a SIM karty pro přenos dat, tým z Labky zase testuje jeho novou síť.

Krabička, která si sama povídá

„Tohle je vrtulka, ve které je laserové bludiště. To se nějakým způsobem elektronicky ovládá a naopak dává nějaké elektrické signály. Je to takováhle krabička, do které neuvidíš. Kdyby ses ji pokusila otevřít, přestane fungovat,” ukazuje mi černou věc, která se vejde do dlaně a já na ni raději ani nesahám. Právě to je senzor, který se po sáhodlouhém průzkumu trhu rozhodli využívat a sami ho následně vyšperkovali pro účely projektu. Destičku s procesorem, komunikačním zařízením a napájením sestavovali rok. Teprve nedávno se jim podařilo vytvořit ideální řešení, které teď začínají kopírovat do dalších senzorů.

Ty rozmísťují po různých částech Ostravska, momentálně jich je v plánu 20. Chtějí je umístit vedle těch, které používá hydrometeorologický ústav. Po několika měsících testování tvrdí, že měří identické hodnoty. Teplota, vlhkost, množství polétavých částic — to vše vychází v přímém porovnání senzorů stejně. Rozdíl je ten, že ty od Labky stojí se vším všudy desítky tisíc, ty od ústavu se pohybují v řádech milionů korun.

V terénu už senzory samy dokážou měřit kvalitu vzduchu a sbírat data. Každý má vlastní IP adresu. Přihlásí se do sítě podobně jako váš mobilní telefon, když ho zapnete. Najde si svého providera a pošle hlášku typu: „Ahoj, jsem to a to zařízení, mám tyhle parametry, pustíš mě do sítě? A operátor odpoví: Jasně, pustím tě do sítě, tvé parametry jsou správné,” vysvětluje mi fungování černých krabiček Tomáš.

sinfin.digital