Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Historici možná roky zaměňovali dva parašutisty. V pondělí jim odhalí nové pamětní desky

Historici možná roky zaměňovali dva parašutisty. V pondělí jim odhalí nové pamětní desky

Sedm parašutistů, asi 800 nacistů a několik hodin trvající boj. Tak vypadalo ráno 18. června 1942, když se gestapo pokoušelo zadržet muže podezřelé z útoku na Reinharda Heydricha. Jan Kubiš a Josef Gabčík unikali tři týdny. Při svém posledním boji v kostele svatého Cyrila a Metoděje odolávali s dalšími pěti spolubojovníky nacistům asi sedm hodin. Neměli přitom k dispozici dostatek nábojů a protivník je z krypty chtěl vyhnat vodou i slzným plynem. Nepovedlo se. Za bezvýchodné situace, kdy už jednotky SS a gestapa rozbily náhrobní kámen a začaly sestupovat do krypty, si zbývající parašutisté vzali život. Nacisté je následně vyvlekli před kostel a nad jejich těly údajně pořádali bujarou oslavu. V místech, kde těla parašutistů ležela, nyní budou nové pamětní desky.

„Češi se nevzdávají!“ – to byla poslední slova, která zazněla z krypty, kde muži trávili poslední dny svého života. Není jasné, který ze čtyř zbývajících parašutistů je vynesl. Mohl to být Josef Gabčík (výsadek Anthropoid), Jaroslav Švarc (Tin), Jan Hrubý (Bioscop), nebo Josef Valčík (Silver A). Adolf Opálka (Out Distance), Jan Kubiš (Anthropoid) a Josef Bublík (Bioscop) byli v té době už mrtví. Ačkoli i oni odolávali při boji na kůru kostela asi dvě hodiny, Adolf Opálka a Josef Bublík si poslední kulku schovali pro sebe. Jan Kubiš, který vrhl bombu na Heydrichovo auto, si prostřelit spánek nestačil. Zranily ho totiž střepiny a nacisté jej našli v bezvědomí.

„Střídali se v hlídce na kůru, kde byli vždycky tři, a čtyři odpočívali dole v kryptě,“ popisuje badatel Jiří Padevět denní rutinu ukrytých parašutistů. Právě v ten osudný den, který byl jejich posledním, tak byla údajně nerozlučná dvojice Jan Kubiš a Josef Gabčík rozdělena. Kubiš padl na kůru, Gabčík si o několik hodin později prostřelil spánek dole v kryptě.

Nacisté pálili ze samopalů a vrhali granáty, přesto se parašutisté ubránili několik hodin

Kubiše a Bublíka, který po průstřelu hlavy také ještě dýchal, převezli nacisté do nemocnice. Adolfa Opálku položili jako prvního na kostelní koberec položený na chodník na Václavské ulici naproti kostela. Podle nalezeného oblečení a některých svědectví nacisté tušili, že v kostele se ukrývá ještě další skupina parašutistů a začali se proto dobývat do krypty. Zde z původně sedmičlenné skupiny zůstávali ještě čtyři muži.

Nacisté povolali do akce pražské hasiče, kteří do sklepení vháněli vodu. Ta ale pravděpodobně někudy unikala a záměr útočníky vyplavit nevyšel. Přestože proti celkem sedmi parašutistům stálo asi 800 nacistů, boj trval několik hodin. Němci totiž chtěli muže dostat živé. „Němci měli samopaly a mohli v podstatě za nepřetržité střelby vytvořit pro útočící muže Waffen SS úplnou palebnou hradbu. Zato parašutisté stříleli po jednom výstřelu z pistole. Mně je popravdě celkem divné, že Němci, kteří měli obrovskou přesilu, bojovali déle než dvě hodiny s těmi třemi parašutisty na kůru kostela. A to je ještě zasypávali desítkami ručních granátů,“ popisuje archivář Vojtěch Šustek.

Kůr kostela, ze kterého parašutisté stříleliKůr kostela, ze kterého parašutisté stříleliautor: VHÚ

„Měli dokonce příkaz střílet jim jen na spodní polovinu těla. Protože mrtvý parašutista by byl sice úspěch, ale pro gestapo ne, protože by přišlo o informace. Kdyby bylo úkolem zásahu parašutisty odstranit, bylo by to asi rychlejší,“ potvrzuje historik Zdeněk Špitálník. Po několika neúspěšných hodinách nacisté pravděpodobně pochopili, že z této bitvy možná vyjdou vítězně, ale živí parašutisté se jim do rukou nedostanou. Na neustávající střelbu a vhazování granátů nicméně mohli parašutisté odpovídat jen stěží.

„Měli 11 střelných zbraní, pistolí, a žádný samopal. A do každé pistole mohli mít průměrně 20 nábojů. Měli tam zřejmě i podobné bomby, jaké použili při atentátu, a zápalné lahve, které měli dole v kryptě,“ vypočítává výzbroj Špitálník. Scény zběsilé střelby samopalem jsou tak skutečně pouze smyšleným obrazem tvůrců filmu Atentát z roku 1964. Parašutisté stříleli pravděpodobně rozvážně po jednom výstřelu z pistole. I oni si poslední náboj nechali pro sebe. Ve chvíli, kdy nacisté rozbili trhavinami hlavní vchod do krypty, vpálili si muži kulku do hlavy. Jaroslav Švarc se navíc ještě pojistil skousnutím kapsle s jedem.

Mrtvá těla vláčeli nacisté neurvale z krypty, pak nad nimi pili šampaňské a kopali do nich

Po vtrhnutí do krypty se nacisté zřejmě chovali zběsile. Místo toho, aby celou kriminální scénu pečlivě vyfotografovali, lační po sedmi hodinách boje vytáhli bez dokumentace čtyři parašutisty ihned ven z krypty. „Když esesmani vítězoslavně vtrhli dovnitř, tak chtěli nejprve uspokojit v Resslově ulici stojícího K. H. Franka a další nacistické funkcionáře. Ti byli velmi nervózní, nikdo z nich tak dlouhý boj o kostel a kryptu nečekal. K. H. Frank byl při pozorování boje velmi hlučný a neustále tlačil na to, aby již akce byla ukončena a kostel dobyt. Posléze odkryl další část svého barbarského charakteru, když podle některých svědectví do mrtvých parašutistů kopal a plival na ně. Na "oslavu" byly také doslova nad těly rozdávány chlebíčky a rozléváno šampaňské,“ popisuje historik Marek Melša.

Dle dochovaných svědectví se nacisté chovali k tělům velmi neuctivě. Z krypty je doslova táhli tím způsobem, že prý jim bezvládné hlavy bouchaly o jednotlivé stupně schodů. Venku je položili na kostelní koberce vedle mrtvého Opálky. To byla pravděpodobně chvíle, kdy vznikly jedny z mála fotografií mrtvých parašutistů ležících na chodníku. Fotograf zaznamenal, jak těla ztotožňuje Karel Čurda, který je udal gestapu, ačkoli byl také původně parašutista a dobře se s nimi znal. Vznikly také fotografie pěti těl – Jana Hrubého, Jaroslava Švarce, Adolfa Opálky, Josefa Valčíka a (údajně) Josefa Bublíka. Právě v místech na rohu Václavské ulice, kde těla ležela, nyní budou nové pamětní desky.

Mrtvá těla na kobercíchMrtvá těla na kobercíchautor: Archiv Jaroslava Čvančary

Historici označí místa, kde ležela těla parašutistů

Umístění desek iniciovali historici Pavel Kmoch a Jiří Padevět. „Vždy, když jsem chodil kolem, tak jsem si říkal, že tady parašutisté těsně po smrti leželi a že to přitom skoro nikdo neví. Nebyl jsem první, koho napadlo tam pamětní desky umístit, ale protože nebylo dosud jasné, kde čí tělo na chodníku leželo, nebylo to možné. Ve chvíli, kdy se mi tuto skutečnost podařilo zjistit, tak už bylo jednoduché iniciovat umístění desek,“ vysvětluje Kmoch.

Pamětní desky budou zapadat do okolní dlažby a v místech, kde měli jednotliví parašutisté položeny hlavy. Na každé je uvedeno jméno, datum narození a úmrtí a také název výsadku, jehož členem padlý byl. Desek ale nebude jako parašutistů sedm, ale osm. Nacisté totiž k tělům přivezli tehdy i mrtvého Jana Milíče Zelenku, o kterém se domnívali, že může být také parašutistou, protože pochybovali o pravosti jeho dokladů.

18letý mladík byl synem Jana Zelenky-Hajského, který patřil k nejbližším spolupracovníkům parašutistů z řad českého odboje, a jeho syn Milíč se také zapojil do činnosti podzemního hnutí. Když gestapo přišlo do jejich bytu, matku zatkli a otec se stihl otrávit. Milíč se o razii dozvěděl a domů se nevrátil. Místo toho následoval příkladu svého otce a v Husově háji v Záběhlicích skousl kyanidovou kapsli. Když jej našli, gestapo se domnívalo, že i on může být parašutistou, který si v bezvýchodné situaci vzal život, a proto ho převezli před kostel, kde probíhala identifikace. Té se kromě Čurdy zúčastnil také další kolaborující parašutista Viliam Gerik, nebo vyslýcháním zmučený člen odboje Vlastimil „Aťa“ Moravec.

Historici zřejmě dlouho zaměňovali Gabčíka s Bublíkem

Právě před kostelem dostala mrtvá těla čísla, o kterých se pak píše v pitevním protokolu. A především díky nim se Pavlu Kmochovi podařilo zjistit, kde který parašutista na chodníku ležel. „Pozici těl některých se podařilo identifikovat už dávno. Kde ležel Hrubý, Švarc a Opálka je vidět naprosto jasně už z těch dochovaných fotografií. Základním klíčem pro zjištění polohy dalších těl ale byla nutnost dát dohromady fotografie z místa a čísla těl z pitevních protokolů. Tímto způsobem jsem zjistil, že čísla těl souvisí s jejich polohou na chodníku,“ dodává Kmoch. Při této identifikaci dokonce odhalil, že badatelé roky zřejmě zaměňovali tělo Josefa Gabčíka s Josefem Bublíkem.

Podle některých historiků jde o tělo Josefa Bublíka, Pavel Kmoch si je ale jistý, že je to Josef GabčíkPodle některých historiků jde o tělo Josefa Bublíka, Pavel Kmoch si je ale jistý, že je to Josef Gabčíkautor: Archiv Jaroslava Čvančary

„Nejsem jediný, kdo si toho všimnul, ale tento omyl se v různé literatuře objevuje asi dvacet let. Právě skutečnost, že na fotografii měl být Josef Bublík, do mého systému identifikace těl nezapadala. Přišlo mi divné, že na fotkách z chodníku by byl i Bublík, který byl v té době ještě v nemocnici. Naopak dle tradovaných popisků na těch fotografiích chyběl Gabčík, který tam měl být. Teprve ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že mi to nevychází kvůli záměně těchto dvou osob, mi začalo vše sedět,“ dodává Kmoch. Na chodníku nebyl vyfotografován ani Kubiš, protože v době pořizování snímku byl ještě v lazaretu SS v Podolí, kde se mu snažili zachránit život. Marně. Kvůli identifikaci jeho tělo před kostel dovezli zřejmě až poté, co fotograf odešel, nebo už nepořizoval snímky.

Na vzniku pamětních desek parašutistům se kromě obou zmíněných historiků podílelo také několik historických nadšenců. „Asi polovinu nákladů na výrobu desek uhradila radnice Prahy 2 a druhou polovinu částky věnovaly soukromé osoby, které o historii mají zájem a byly ochotné přispět. Byly to desítky dárců. Každý příspěl, jak mohl. Jednotlivé dary byly v řádech stokorun i tisícikorun,“ dodává Kmoch.

Slavnostní odhalení desek se uskuteční v pondělí 18. června 2018 v den 76. výročí dobytí krypty. Slavnostní akt začíná ve 12 hodin v pražské Václavské ulici. Už předtím se od 10. hodiny uskuteční tradiční pietní vzpomínka přímo před kostelem svatého Cyrila a Metoděje.

Z rešerše badatele Pavla Kmocha k jeho chystané knize Operace Anthropoid: Epilog
Bublík byl vysoké, atletické postavy na rozdíl od Gabčíka, který byl ze všech parašutistů nejmenší. Bublík měl tmavé, zvlněné vlasy, které mu rostly hodně do čela, Gabčík měl naopak čelo vysoké a vlasy světlé a rovné, jak je tomu i na fotografii. Bublíkovi naprosto neodpovídají ani rysy tváře, tvar nosu a uší, naopak charakteristická Gabčíkova brada je na fotografii zcela zřetelná. (...) Gabčíkův protokol ovšem popisuje jeho oblečení detailně: hnědé teplákové kalhoty, pyžamové kalhoty, světlomodré spodky, tmavomodré trenýrky, 2 vlněné pulovery, modře kostkovaná košile, silně zašpiněná zaschlou krví, 2 páry ponožek. Na zmiňované fotografii, označované jako fotografie Bublíka, je jasně vidět kostkovaná košile a pletená vesta, tedy vlněný pulover. Stejné oblečení je patrné na nepochybně Gabčíkově snímku ze čtvrté sady fotografií z Ústavu soudního lékařství, která je navíc doplněná cedulkou s číslem 3, tedy protokolárním číslem mrtvoly, které bylo podle pitevních protokolů přiděleno Gabčíkovi. A stejná kostkovaná košile i pletená vesta je patrná na portrétu z páté sady snímků, pořízené rovněž na patologii. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že předmětná fotografie nezachycuje Josefa Bublíka (jehož tělo v danou dobu na místě ještě nebylo), ale skutečně Josefa Gabčíka.

INFOGRAFIKA DNE: Operace Anthropoid v číslech

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718