Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Historici možná roky zaměňovali dva parašutisty. V pondělí jim odhalí nové pamětní desky

Historici možná roky zaměňovali dva parašutisty. V pondělí jim odhalí nové pamětní desky

Sedm parašutistů, asi 800 nacistů a několik hodin trvající boj. Tak vypadalo ráno 18. června 1942, když se gestapo pokoušelo zadržet muže podezřelé z útoku na Reinharda Heydricha. Jan Kubiš a Josef Gabčík unikali tři týdny. Při svém posledním boji v kostele svatého Cyrila a Metoděje odolávali s dalšími pěti spolubojovníky nacistům asi sedm hodin. Neměli přitom k dispozici dostatek nábojů a protivník je z krypty chtěl vyhnat vodou i slzným plynem. Nepovedlo se. Za bezvýchodné situace, kdy už jednotky SS a gestapa rozbily náhrobní kámen a začaly sestupovat do krypty, si zbývající parašutisté vzali život. Nacisté je následně vyvlekli před kostel a nad jejich těly údajně pořádali bujarou oslavu. V místech, kde těla parašutistů ležela, nyní budou nové pamětní desky.

„Češi se nevzdávají!“ – to byla poslední slova, která zazněla z krypty, kde muži trávili poslední dny svého života. Není jasné, který ze čtyř zbývajících parašutistů je vynesl. Mohl to být Josef Gabčík (výsadek Anthropoid), Jaroslav Švarc (Tin), Jan Hrubý (Bioscop), nebo Josef Valčík (Silver A). Adolf Opálka (Out Distance), Jan Kubiš (Anthropoid) a Josef Bublík (Bioscop) byli v té době už mrtví. Ačkoli i oni odolávali při boji na kůru kostela asi dvě hodiny, Adolf Opálka a Josef Bublík si poslední kulku schovali pro sebe. Jan Kubiš, který vrhl bombu na Heydrichovo auto, si prostřelit spánek nestačil. Zranily ho totiž střepiny a nacisté jej našli v bezvědomí.

„Střídali se v hlídce na kůru, kde byli vždycky tři, a čtyři odpočívali dole v kryptě,“ popisuje badatel Jiří Padevět denní rutinu ukrytých parašutistů. Právě v ten osudný den, který byl jejich posledním, tak byla údajně nerozlučná dvojice Jan Kubiš a Josef Gabčík rozdělena. Kubiš padl na kůru, Gabčík si o několik hodin později prostřelil spánek dole v kryptě.

Nacisté pálili ze samopalů a vrhali granáty, přesto se parašutisté ubránili několik hodin

Kubiše a Bublíka, který po průstřelu hlavy také ještě dýchal, převezli nacisté do nemocnice. Adolfa Opálku položili jako prvního na kostelní koberec položený na chodník na Václavské ulici naproti kostela. Podle nalezeného oblečení a některých svědectví nacisté tušili, že v kostele se ukrývá ještě další skupina parašutistů a začali se proto dobývat do krypty. Zde z původně sedmičlenné skupiny zůstávali ještě čtyři muži.

Nacisté povolali do akce pražské hasiče, kteří do sklepení vháněli vodu. Ta ale pravděpodobně někudy unikala a záměr útočníky vyplavit nevyšel. Přestože proti celkem sedmi parašutistům stálo asi 800 nacistů, boj trval několik hodin. Němci totiž chtěli muže dostat živé. „Němci měli samopaly a mohli v podstatě za nepřetržité střelby vytvořit pro útočící muže Waffen SS úplnou palebnou hradbu. Zato parašutisté stříleli po jednom výstřelu z pistole. Mně je popravdě celkem divné, že Němci, kteří měli obrovskou přesilu, bojovali déle než dvě hodiny s těmi třemi parašutisty na kůru kostela. A to je ještě zasypávali desítkami ručních granátů,“ popisuje archivář Vojtěch Šustek.

Kůr kostela, ze kterého parašutisté stříleliKůr kostela, ze kterého parašutisté stříleliautor: VHÚ

„Měli dokonce příkaz střílet jim jen na spodní polovinu těla. Protože mrtvý parašutista by byl sice úspěch, ale pro gestapo ne, protože by přišlo o informace. Kdyby bylo úkolem zásahu parašutisty odstranit, bylo by to asi rychlejší,“ potvrzuje historik Zdeněk Špitálník. Po několika neúspěšných hodinách nacisté pravděpodobně pochopili, že z této bitvy možná vyjdou vítězně, ale živí parašutisté se jim do rukou nedostanou. Na neustávající střelbu a vhazování granátů nicméně mohli parašutisté odpovídat jen stěží.

„Měli 11 střelných zbraní, pistolí, a žádný samopal. A do každé pistole mohli mít průměrně 20 nábojů. Měli tam zřejmě i podobné bomby, jaké použili při atentátu, a zápalné lahve, které měli dole v kryptě,“ vypočítává výzbroj Špitálník. Scény zběsilé střelby samopalem jsou tak skutečně pouze smyšleným obrazem tvůrců filmu Atentát z roku 1964. Parašutisté stříleli pravděpodobně rozvážně po jednom výstřelu z pistole. I oni si poslední náboj nechali pro sebe. Ve chvíli, kdy nacisté rozbili trhavinami hlavní vchod do krypty, vpálili si muži kulku do hlavy. Jaroslav Švarc se navíc ještě pojistil skousnutím kapsle s jedem.

Mrtvá těla vláčeli nacisté neurvale z krypty, pak nad nimi pili šampaňské a kopali do nich

Po vtrhnutí do krypty se nacisté zřejmě chovali zběsile. Místo toho, aby celou kriminální scénu pečlivě vyfotografovali, lační po sedmi hodinách boje vytáhli bez dokumentace čtyři parašutisty ihned ven z krypty. „Když esesmani vítězoslavně vtrhli dovnitř, tak chtěli nejprve uspokojit v Resslově ulici stojícího K. H. Franka a další nacistické funkcionáře. Ti byli velmi nervózní, nikdo z nich tak dlouhý boj o kostel a kryptu nečekal. K. H. Frank byl při pozorování boje velmi hlučný a neustále tlačil na to, aby již akce byla ukončena a kostel dobyt. Posléze odkryl další část svého barbarského charakteru, když podle některých svědectví do mrtvých parašutistů kopal a plival na ně. Na "oslavu" byly také doslova nad těly rozdávány chlebíčky a rozléváno šampaňské,“ popisuje historik Marek Melša.

Dle dochovaných svědectví se nacisté chovali k tělům velmi neuctivě. Z krypty je doslova táhli tím způsobem, že prý jim bezvládné hlavy bouchaly o jednotlivé stupně schodů. Venku je položili na kostelní koberce vedle mrtvého Opálky. To byla pravděpodobně chvíle, kdy vznikly jedny z mála fotografií mrtvých parašutistů ležících na chodníku. Fotograf zaznamenal, jak těla ztotožňuje Karel Čurda, který je udal gestapu, ačkoli byl také původně parašutista a dobře se s nimi znal. Vznikly také fotografie pěti těl – Jana Hrubého, Jaroslava Švarce, Adolfa Opálky, Josefa Valčíka a (údajně) Josefa Bublíka. Právě v místech na rohu Václavské ulice, kde těla ležela, nyní budou nové pamětní desky.

Mrtvá těla na kobercíchMrtvá těla na kobercíchautor: Archiv Jaroslava Čvančary

Historici označí místa, kde ležela těla parašutistů

Umístění desek iniciovali historici Pavel Kmoch a Jiří Padevět. „Vždy, když jsem chodil kolem, tak jsem si říkal, že tady parašutisté těsně po smrti leželi a že to přitom skoro nikdo neví. Nebyl jsem první, koho napadlo tam pamětní desky umístit, ale protože nebylo dosud jasné, kde čí tělo na chodníku leželo, nebylo to možné. Ve chvíli, kdy se mi tuto skutečnost podařilo zjistit, tak už bylo jednoduché iniciovat umístění desek,“ vysvětluje Kmoch.

Pamětní desky budou zapadat do okolní dlažby a v místech, kde měli jednotliví parašutisté položeny hlavy. Na každé je uvedeno jméno, datum narození a úmrtí a také název výsadku, jehož členem padlý byl. Desek ale nebude jako parašutistů sedm, ale osm. Nacisté totiž k tělům přivezli tehdy i mrtvého Jana Milíče Zelenku, o kterém se domnívali, že může být také parašutistou, protože pochybovali o pravosti jeho dokladů.

18letý mladík byl synem Jana Zelenky-Hajského, který patřil k nejbližším spolupracovníkům parašutistů z řad českého odboje, a jeho syn Milíč se také zapojil do činnosti podzemního hnutí. Když gestapo přišlo do jejich bytu, matku zatkli a otec se stihl otrávit. Milíč se o razii dozvěděl a domů se nevrátil. Místo toho následoval příkladu svého otce a v Husově háji v Záběhlicích skousl kyanidovou kapsli. Když jej našli, gestapo se domnívalo, že i on může být parašutistou, který si v bezvýchodné situaci vzal život, a proto ho převezli před kostel, kde probíhala identifikace. Té se kromě Čurdy zúčastnil také další kolaborující parašutista Viliam Gerik, nebo vyslýcháním zmučený člen odboje Vlastimil „Aťa“ Moravec.

Historici zřejmě dlouho zaměňovali Gabčíka s Bublíkem

Právě před kostelem dostala mrtvá těla čísla, o kterých se pak píše v pitevním protokolu. A především díky nim se Pavlu Kmochovi podařilo zjistit, kde který parašutista na chodníku ležel. „Pozici těl některých se podařilo identifikovat už dávno. Kde ležel Hrubý, Švarc a Opálka je vidět naprosto jasně už z těch dochovaných fotografií. Základním klíčem pro zjištění polohy dalších těl ale byla nutnost dát dohromady fotografie z místa a čísla těl z pitevních protokolů. Tímto způsobem jsem zjistil, že čísla těl souvisí s jejich polohou na chodníku,“ dodává Kmoch. Při této identifikaci dokonce odhalil, že badatelé roky zřejmě zaměňovali tělo Josefa Gabčíka s Josefem Bublíkem.

Podle některých historiků jde o tělo Josefa Bublíka, Pavel Kmoch si je ale jistý, že je to Josef GabčíkPodle některých historiků jde o tělo Josefa Bublíka, Pavel Kmoch si je ale jistý, že je to Josef Gabčíkautor: Archiv Jaroslava Čvančary

„Nejsem jediný, kdo si toho všimnul, ale tento omyl se v různé literatuře objevuje asi dvacet let. Právě skutečnost, že na fotografii měl být Josef Bublík, do mého systému identifikace těl nezapadala. Přišlo mi divné, že na fotkách z chodníku by byl i Bublík, který byl v té době ještě v nemocnici. Naopak dle tradovaných popisků na těch fotografiích chyběl Gabčík, který tam měl být. Teprve ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že mi to nevychází kvůli záměně těchto dvou osob, mi začalo vše sedět,“ dodává Kmoch. Na chodníku nebyl vyfotografován ani Kubiš, protože v době pořizování snímku byl ještě v lazaretu SS v Podolí, kde se mu snažili zachránit život. Marně. Kvůli identifikaci jeho tělo před kostel dovezli zřejmě až poté, co fotograf odešel, nebo už nepořizoval snímky.

Na vzniku pamětních desek parašutistům se kromě obou zmíněných historiků podílelo také několik historických nadšenců. „Asi polovinu nákladů na výrobu desek uhradila radnice Prahy 2 a druhou polovinu částky věnovaly soukromé osoby, které o historii mají zájem a byly ochotné přispět. Byly to desítky dárců. Každý příspěl, jak mohl. Jednotlivé dary byly v řádech stokorun i tisícikorun,“ dodává Kmoch.

Slavnostní odhalení desek se uskuteční v pondělí 18. června 2018 v den 76. výročí dobytí krypty. Slavnostní akt začíná ve 12 hodin v pražské Václavské ulici. Už předtím se od 10. hodiny uskuteční tradiční pietní vzpomínka přímo před kostelem svatého Cyrila a Metoděje.

Z rešerše badatele Pavla Kmocha k jeho chystané knize Operace Anthropoid: Epilog
Bublík byl vysoké, atletické postavy na rozdíl od Gabčíka, který byl ze všech parašutistů nejmenší. Bublík měl tmavé, zvlněné vlasy, které mu rostly hodně do čela, Gabčík měl naopak čelo vysoké a vlasy světlé a rovné, jak je tomu i na fotografii. Bublíkovi naprosto neodpovídají ani rysy tváře, tvar nosu a uší, naopak charakteristická Gabčíkova brada je na fotografii zcela zřetelná. (...) Gabčíkův protokol ovšem popisuje jeho oblečení detailně: hnědé teplákové kalhoty, pyžamové kalhoty, světlomodré spodky, tmavomodré trenýrky, 2 vlněné pulovery, modře kostkovaná košile, silně zašpiněná zaschlou krví, 2 páry ponožek. Na zmiňované fotografii, označované jako fotografie Bublíka, je jasně vidět kostkovaná košile a pletená vesta, tedy vlněný pulover. Stejné oblečení je patrné na nepochybně Gabčíkově snímku ze čtvrté sady fotografií z Ústavu soudního lékařství, která je navíc doplněná cedulkou s číslem 3, tedy protokolárním číslem mrtvoly, které bylo podle pitevních protokolů přiděleno Gabčíkovi. A stejná kostkovaná košile i pletená vesta je patrná na portrétu z páté sady snímků, pořízené rovněž na patologii. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že předmětná fotografie nezachycuje Josefa Bublíka (jehož tělo v danou dobu na místě ještě nebylo), ale skutečně Josefa Gabčíka.

INFOGRAFIKA DNE: Operace Anthropoid v číslech

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744