Historie určená k zapomenutí: Shell, BMW i Daimler využívaly koncentráků a podporovaly nacisty

Jan Januš

Francouzský spisovatel Éric Vuillard jde ve své útlé a nenápadné knížce Tagesordnung s podtitulem Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech daleko dál než k obsazení jednoho z našich sousedů nacisty. V drobných kapitolách odhaluje celkovou zrůdnost doby a tvrdě obžalovává rodiny těch největších německých průmyslníků. Stejně neúprosně kritizuje západní mocnosti. Podle spisovatele jim nacisté řádili přímo před očima a ony dělaly, že si toho nevšimly.

Opel, Siemens nebo Allianz. To jsou jen tři z firem, jejichž zástupci se účastnili v únoru roku 1933 setkání s Adolfem Hitlem a Hermannem Göringem v Říšském sněmu. A to kvůli tomu, aby nacistům štědře přispěli na nadcházející volby.

Právě takovýmito kapitolami začíná reportážní román Érica Vuillarda nazvaný Tagesordnung s podtitulem Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech. O útlé knížečce toho mnoho napovídají.

I přes skutečně nenápadný rozsah jde totiž až do překvapivé hloubky a anšlus Rakouska, pár měsíci předcházející Mnichovské konferenci a následnému vytvoření Protektorátu Čechy a Morava, představuje a analyzuje v mnoha souvisejících ohledech. Nebere si přitom žádné servítky a neobsahuje ani náznak sebemenšího pochopení pro zrůdná selhání německých byznysových elit i západních mocností.

Průmyslníci platili nacisty

Vuillard naznačuje, že o peníze jde skutečně až v první řadě. Proto román rámují právě kapitoly o kapitánech průmyslu, kteří automaticky vyndavají peněženky. S myšlenkou, že dnes přispívají nacistům a je to pro ně normální. Protože včera je zkasíroval někdo jiný a zítra to bude zase někdo další. Bez jejich peněz ale nemusela NSDAP uspět tak, jak na začátku března 1933 uspěla, píše minimálně mezi řádky Vuillard.

A kolaborující průmysl na tom v následných letech vydělával. To už se ale dostáváme k závěru knihy, k tvrzeným výčitkám pana Gustava Kruppa. „Celé roky si najímal deportované vězně z Buchenwaldu, Flossenbürgu, Osvětimi a spousty dalších táborů. Jejich průměrná délka přežití se rovnala několika měsícům. Pokud se vězni vyhnuly infekční nemoci, doslova zemřel hlady. Krupp však nebyl jediný, kdo takovou pracovní sílu využíval,“ uvádí Vuillard.

sinfin.digital