Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Hitlerův vrchní kat popravoval jako nikdo jiný. Za den setnul hlavy i desítkám lidí

Hitlerův vrchní kat popravoval jako nikdo jiný. Za den setnul hlavy i desítkám lidí

Když se hovoří o nacistickém vraždění, většinou se poukazuje na plynové komory, v nichž zahynulo několik milionů Židů. Méně se už ví, že v nacistické vraždící mašinérii měl své pevné místo i vrchní kat Johann Reichhart, který za svoji kariéru popravil víc než tři tisíce lidí. Při plnění svého úkolu byl natolik zapálený, že si vysloužil přezdívku „lovec lebek“. 

Předpoklady k zabíjení měl Reichhart v krvi ještě předtím, než se 29. dubna 1893 narodil. Sedm generací jeho předků si vybralo povolání popravčích.

Johan Reichhart po studiích narukoval do bojů první světové války a když se vrátil, živil se jako řezník. Práce na jatkách ho ale po několika letech přestala bavit a tak si v roce 1924 zažádal u bavorského ministerstva spravedlnosti o práci popravčího. Dostal ho a mohl pokračovat v rodinné tradici – na postu kata vystřídal svého strýce.

Prvním ostrým testem se pro něho stala poprava vrahů Ruperta Fischera a Andrease Hutterera, kterým setnul hlavu gilotinou. Protože byl úspěšný, vykonával popravu gilotinou u všech odsouzených na smrt v Bavorsku. Za každou setnutou hlavu dostával 150 marek.  

Ve třicátých letech ale počty odsouzených na smrt dramaticky poklesly a Reichhart se musel v sousedním Nizozemku živit jako zelinář. Hubená léta utnul až nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933. Reichhart se vrátil k povolání kata a brzy se stal nepostradatelným.

Do své práce byl Reichhart velmi zapálený, ve svých „nejplodnějších“ dnech dokázal popravit během jedné směny 32 lidí. Pro svoji chladnokrevnou efektivnost, kterou ještě umocňoval různými „inovacemi“, jako byly kovové svěrky, které odsouzené na smrt přišpendlily pod gilotinou, čímž se doba popravy zkrátila na čtyři sekundy, si Reichhart vysloužil přezdívku „lovec lebek“.

„Zabíjel rychle, efektivně a bez výčitek,“ shrnul novinář Marc von Luke. „Chtěl být nejlepším popravčím v Německu, mistrem svého řemesla. Nikdo nezabíjel rychleji než on,“ dodal.   

Jednou z neznámějších Reichhartových obětí se stala jednadvacetiletá Sophie Schollová, kterou popravil v únoru 1943 za to, že patřila k ústředním postavám hnutí Bílá růže – studentského odbojového uskupení, které dávalo najevo odpor k nacistickému režimu psaním letáků a jejich šířením mezi vysokoškolskými studenty v Mnichově. Poprava se odehrála pouhé tři hodiny od vynesení rozsudku.

Být popravčím bylo v nacistické třetí říši velmi výnosným byznysem. Reichhart dostával tři tisíce marek za rok, přičemž za každou popravu měl ještě příplatek 65 marek. Jeho plat částečně dotovali i pozůstalí popravených, po nichž nacistické úřady vyžadovaly zaplacení nákladů na popravu. Reichhart si dokázal vydělat tolik, že si mohl koupit dům na prestižní mnichovské adrese.

Prestiž, jakou si Reichhart vydobyl, však měla i stinné stránky. Jeho tři děti se ve škole staly častým terčem posměšků. Jednoho z Reichhartových synů šikana dovedla až k sebevraždě.  

Po pádu nacistické říše byl Reichhart zajat americkými vojáky a přešel na stranu spojenců. Po propuštění opět zaujal roli kata a pomáhal oběsit 156 nacistických pohlavárů. Přestal s tím až v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že kvůli záměně identit popravil dva nevinné muže.

Až do své smrti v roce 1972 byl však Reichhart přesvědčen, že tresty smrti mají smysl. Podle historiků zřejmě nebyl přesvědčeným nacistou, měl zkrátka rád svoji práci a byl jí ochotný vykonávat v jakémkoliv režimu. „Byl pyšný na to, co dělá. Vnímal to jako důležitou službu,“ přiblížil Reichhartovi pohnutky jeden z lidí, kteří se zabývali katovým zvláštním životem.